Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 233/2000

1

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele L.Ď., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 28. 2. 2000, č. j. -22, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 2. 2000, č. j. PP 223/99-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 12. 4. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 28. 2. 2000, č. j. -22, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 2. 2000, č. j. PP 223/99-14, kterým byla podle § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 1995, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. .

Stěžovatel v ústavní . stížnosti uvedl, že jak krajským, tak i okresním soudem nebylo postupováno v souladu sd (dále jen ""), ani v souladu s trestním řádem, když sice soudy jen mohou odsouzeného propustit, nikoli musí, ale protože nebyly dodrženy zásady spočívající v hodnocení jeho osoby jako celku, tj. za působení v občanském životě a životě ve věznici ve spojení s rodinným a sociálním zázemím, na které pak musí přihlédnout. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy řádně neposoudily zákonnou podmínku, zda lze u stěžovatele očekávat, že povede v budoucnu řádný život a tak bylo porušeno jeho právo jako člověka, zaručené vě ČR a vě. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyzvedl své vzorné chování ve věznici a nutnost zajištění jeho rodiny, dětí, nemocných rodičů a invalidní manželky i hodnocení a záruky zaměstnavatele a navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si, s ohledem na obsah ústavní stížnosti a ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření

1

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou ústavního soudu konstatovat, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv

soudu v ústí nad Labem - pobočka Liberec, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. `

Krajský soud v ústí nad Labem - pobočka Liberec, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 5. 2000 zcela odkázal na napadené rozhodnutí tohoto soudu, ve kterém je vyjádřeno jeho stanovisko týkající se posuzované věci.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2000 uvedl, že ve věci plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Ze stížnosti stěžovatele však vyplývá i další skutečnost. Je zřejmé, že vzorné chování odsouzeného ve věznici je pouze výrazem jeho adaptace na prostředí a nikoli projevem polepšení, jak má na mysli ustanovení

§ 61 odst. 1 trestního zákona. Dosud se totiž považuje za nespravedlivě odsouzeného. Za této situace lze pak těžko dojít k závěru o jeho polepšení. Podle názoru okresního soudu spojit ústavní léčení psychiatrické se sexuálním zaměřením, které bylo stěžovateli uloženo, bude těžké spojit s péčí stěžovatele o rodinu, jak o tom ve své stížnosti obšírně hovoří a se zapojením se do pracovního kolektivu, který na něho čeká a vkládá naději v jeho organizační schopnosti.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením, právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou ústavního soudu konstatovat, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv

podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

2

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tornu však v souzené věci nebyl důvod. Provedené dokazování včetně jeho rozsahu odpovídalo právním závěrům z něj soudy vyvozeným a stěžovatelem namítaný nesoulad nebyl extrémně výrazný a nezaložil tak porušení trestně právních předpisů ani nedosáhl úrovně představující postup soudu, který by bylo možno označit za protiústavní.

Podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona po výkonu poloviny uloženého trestu, nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody, může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení umožňuje zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové období. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel sice splnil podmínku odpykání dvou třetin uloženého trestu a rovněž svým chováním a plněním svých povinností prokázal

2

3

polepšení, avšak vzhledem ke skutečnostem uvedeným v napadených rozhodnutích nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a v provedeném řízení dodržely tyto soudy hmotně právní i procesně právní normy, další šetření ve věci ústavnímu soudu nepřísluší.

Podle odst. l písm. d)y ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Vojtěch Cepl

předseda II. senátu Ústavního soudu

V Brně dne 31. 5. 2000

3