Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 132/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. , na straně 1 ve třetím odstavci slova "obviněného J.K.", na straně 1 ve čtvrtém odstavci slova "ohledně obviněného Š. B." a na straně 2 v prvním odstavci slova "" a slova "Š. B. a J. K.". Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Š. B. a J.K.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v d ("Listina") ve spojení s Všeobecné deklarace lidských práv a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s y, y a Úmluvy. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu ČR vytýká vadné právní posouzení věci, zejména však skutečnost, že odmítl v jeho prospěch uplatnit beneficium cohaesionis, když neakceptoval návrh obhájce obou obviněných, aby v daném případě uvedená zásada byla uplatněna ve prospěch stejným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně odsouzených M. H. (stěžovatele) a J. G.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část námitek uvedených v ústavní stížnosti se týká otázek, na které již bylo dostatečně reagováno v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že předmětná stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána pouze ve prospěch Š. B. a J. K., čímž ve smyslu § 266 odst. 3 tr. řádu došlo k omezení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR pouze na jejich osoby. Za této procesní situace se Nejvyšší soud ČR mohl zabývat osobami dalších obviněných pouze v případě, že by došel k závěru, že jsou zde podmínky obsažené v v ust. § 261 tr. řádu, neboť na jeho přiměřené užití odkazuje ust. § 269 tr. řádu. Tedy pouze a jedině v tom případě, pokud by stejný důvod, pro který došlo ke zrušení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí ohledně Š. B. a J. K., prospíval též J. G. a stěžovateli. V daném případě bylo shledáno porušení zásady "ne bis in idem", ovšem tento důvod nebylo možno vztáhnout na osobu stěžovatele a J. G. Proto není namístě označovat za spornou otázku rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR, jak to činí v ústavní stížnosti navrhovatel. Taktéž jeho poukaz na obsah ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je zcela nepatřičný, neboť Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle tohoto ustanovení nepostupuje, ale jeho přezkumná povinnost je omezena ustanovením § 267 tr. ř. Účastník vyjádřil nesouhlas i s dalšími argumenty stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí je pro něj nepříznivé, nepokládá za srozumitelné, neboť rozhodnutí se stěžovatele vůbec nedotýká.. Dále konstatoval, že stěžovatel nebyl a nemohl se stát účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR, a napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavních práv. Stěžovatel není k podání ústavní stížnosti legitimován, protože nesplňuje podmínky ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou ( zákona). Ve smyslu ust. zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě stěžovatel účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a tudíž ani subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, nebyl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj