Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 274/98

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele F.L., zastoupeného advokátem JUDr. A.J., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. , takto:

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 11. 6. 1998 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 6. 1998. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp.zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 1. 1997, sp.zn. , s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 19. 6. 1995 uvedenému soudu žalobu, v níž požadoval po žalované J.L. provedení stavebních úprav (v žalobě specifikovaných) v bytě žalobce v domě v P. Obvodní soud žalobu dne 14. 1. 1997 rozsudkem, čj. -52, zamítl. V odůvodnění uvedl, že z dokazování vyplynulo, že

místnosti, které požaduje žalobce upravit, nemohou být bytem, nemohou být předmětem nájemního práva a proto ani žalobce nemůže být nájemcem bytu, a proto není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 12. 1. 1998 rozsudkem, čj. -84, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil s argumenty soudu I. stupně.

Předmětný rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že rozhodnutím Městského soudu bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, konkrétně do práv daných mu a 95 y, až 4, a d (dále jen " ") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě dokazování soud dovodil, že se v souzeném případě nejednalo o byt, ale o nebytové prostory. V důsledku toho nemohlo na navrhovatele přejít po smrti předchozí uživatelky právo osobního užívání bytu. Navrhovatel užíval tyto místnosti pouze na základě souhlasu vlastníka domu, aniž získal právní důvod k jejich užívání.

Navrhovatel současně s ústavní stížností podal proti napadenému rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 14. 2. 2000 rozsudkem, čj. -124 tak, že dovolání jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění uvedl mimo jiné, že v dovolání byla formulována právní otázka zásadního významu, totiž zda lze právo nájmu bytu nabýt vydržením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vydržením je možno nabýt toliko právo věcné, u něhož to stanoví zákon (tedy právo vlastnické nebo právo odpovídající věcnému břemenu). Právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) však není právem věcným, nýbrž obligačním, které vydržením vzniknout nemůže, nemohlo tedy navrhovateli takové právo k předmětným místnostem vzniknout.

Návrh není důvodný.

Na tomto místě je třeba především uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností ve věci samé tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v podstatě jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

K namítanému porušení navrhovatelových základních práv je třeba uvést, že základní otázkou, kterou se obecné soudy zabývaly, je otázka charakteru místností, o něž byl veden spor, totiž o to, zda tyto místnosti jsou nebo nejsou bytem. Soudy v této věci prováděly příslušné dokazování a svůj právní závěr na jeho základě, podle názoru Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě, vysvětlily. Jestliže se v daném případě nejednalo o byt (ani o obydlí), nemohla být porušena rozhodnutím soudu nedotknutelnost obydlí ( y). Navrhovatelem uváděný y je ostatně především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci "běžnému", jakým způsobem může zasáhnout prostřednictvím zákona do nedotknutelnosti obydlí. Rozhodnutím soudu v dané věci z důvodů již uvedených, namítané základní právo zasaženo nebylo.

Totéž pak platí o namítaném porušení až 4 y. I tu ústavní zákonodárce stanovil hranice, v jejichž rámci je možno zákonem zasáhnout do základních práv a svobod. V projednávaném případě soudy svým postupem z vytýčených hranic (s ohledem na již řečené) nevybočily.

Pokud jde o namítané porušení a 95 y a y, stejně jako Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jak vyplývá z kontextu návrhu) tyto články upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovateli nebylo bráněno v tom, aby se obrátil se svou věcí na obecný soud a domáhal se svého tvrzeného práva. Navrhovatel sám ostatně ani netvrdil, že by mu tom bylo bráněno. Soudy se věcí zabývaly, prováděly navržené důkazy a v souladu s , na jejich základě rozhodly. Skutečnost, že navrhovatel nebyl ve věci úspěšný, nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu