Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 522/99

Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného JUDr. B. G., Csc., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, čj. -85, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 1999, čj. -71,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle ustanovení § 208 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 8 odst. 2, článku 10 odst. 2, 3 a článku 13 d (dále jen " "). Podle stěžovatele obecné soudy použily při rozhodování o jeho vině důkazy opatřené v rozporu se zákonem, když připustily, aby jako listinný důkaz byl použit výpis hovorů z jeho mobilního telefonu, poskytnutý spol. s r. o. EuroTel Praha, a úřední záznam o podání vysvětlení, učiněný MUDr. K. J. Poskytnutí výpisu hovorů z mobilního telefonu stěžovatele za období od 26. 4. 1998 do 30. 4. 1998 s lustrací uživatelů telefonních stanic volaných bezprostředně po nehodě, stěžovatel považuje za porušení tajemství zpráv podávaných telefonem a poukazuje na to, že ustanovení § 88 trestního řádu upravující výslovně pouze povolený odposlech a záznam telekomunikačního provozu nelze vykládat tak, že dodatečné zjišťování účastníků uskutečněné telefonní komunikace je postupem a priori přípustným právě s ohledem na znění článku 13 y. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

(viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4 nález č. 78), podle kterého "... při střetu dvou zájmů ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88 odst. 4 trestního řádu), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo." Co se týče úředního záznamu o podání vysvětlení, stěžovatel poukazuje na to, že z jeho obsahu je zřejmé, že vyslýchaný lékař, který stěžovatele po proběhlé dopravní nehodě ošetřil, byl vyslechnut k okolnostem tvořícím předmět lékařského tajemství. Stěžovatel však žádný souhlas ke zproštění mlčenlivosti lékaře nedal a z trestního spisu není patrno, že by k tomuto došlo způsobem uvedeným v ustanovení , o péči o zdraví lidu, tedy nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu. Postupem vyšetřovatele Policie ČR se stěžovatel cítí dotčen ve svém právu být stíhán jen zákonným způsobem a v právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, jakož i na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Přestože podle ustanovení § 158 odst. 4 trestního řádu nelze použít záznam o podání vysvětlení jako důkaz, soud prvého stupně jej v hlavním líčení přečetl a opřel o něj své rozhodnutí. Soud druhého stupně se s námitkami o nezákonnosti provedeného dokazování vznesenými stěžovatelem v odvolání vůbec nevypořádal, takže stěžovateli nezbývá než navrhnout, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť byla vydána v rozporu s článkem 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 90 a 95 odst. 1 y ČR a článkem 36 odst. 1 y. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal předsedovi senátu 6 T Obvodního soudu pro Prahu 2, aby v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. vyřadil a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu zničil všechny písemné záznamy a zprávy o telefonické komunikaci stěžovatele s třetími osobami a všechny písemné záznamy o výslechu lékaře MUDr. K. J., týkající se okolností lékařského ošetření stěžovatele po dopravní nehodě ze dne 26. 4. 1998.

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. a , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci ve společné trestní věci s obžalovanými J. B. a M. A. Po hlavním líčení dne 30. 9. 1998 Obvodní soud pro Prahu 2 vyloučil stěžovatelovu věc k samostatnému projednání a poté usnesením ze dne 14. 10. 1998, čj. -23, posoudil jednání stěžovatele popsané obžalobou ve skutkové větě nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví, ale jako přestupek a postoupil jej k projednání a rozhodnutí Obvodnímu dopravnímu inspektorátu v Praze 9. Rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, čj. -71, rozhodl potom tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle ustanovení § 208 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po vyhodnocení všech důkazů obvodní soud dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel mohl poskytnout druhé osádce vozidla pomoc či přivolat lékařskou pomoc, neboť jeho zranění bylo lehkého rázu a navíc měl u sebe funkční mobilní telefon. Obvodní soud tak vyvodil z listinných důkazů, mimo jiné z úředního záznamu vyšetřovatele ze dne 22. 5. 1998 o podání vysvětlení, jež učinil MUDr. K. J., službu konající lékař kardiologického oddělení FN Královské Vinohrady ohledně ošetření stěžovatele po dopravní nehodě, sdělení obchodní společnosti EuroTel Praha, spol. s r.o., ze dne 28. 5. 1998 obsahujícího výpis hovorů z mobilního telefonu stěžovatele v období od 26 do 29. 4. 1998 a úřední záznam vyšetřovatele Policie ČR ze dne 26. 6. 1998, obsahujícího jméno a bydliště osob volaných z mobilního telefonu stěžovatele bezprostředně po dopravní nehodě. Odvolání stěžovatele, namítající nezákonné použití citovaných důkazních prostředků, Městský soud v Praze zamítl a skutková zjištění soudu prvé stupně potvrdil jako správná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je kritika hodnocení důkazů získaných nebo provedených v rozporu se zákonem, konkrétně záznamu o podání vysvětlení MUDr. K. J., porušení lékařského tajemství, jakož i výpisu telefonních hovorů s identifikací účastníků telefonních stanic volaných z mobilního telefonu stěžovatele.

I když výtkám stěžovatele je třeba v těchto bodech přiznat jistou míru oprávnění, nelze na druhé straně pominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu v dané věci relevantní, že úřední záznam o podání vysvětlení a zpráva obchodní společnosti EuroTel Praha, s. r. o., nebyly zdaleka jedinými důkazy, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, soud dále vyhodnotil výpověď obžalovaného, poškozené J. R., výpověď svědka F. K., protokol o nehodě a znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie - traumatologie, který je v části týkající se charakteru zranění poškozené zcela relevantní. Rovněž Městský soud v Praze vycházel mimo jiné ze svědectví svědka K. a znaleckého posudku charakteru zranění poškozené. Tyto důkazy, jakož i způsob jejich provedení, nebyly v projednávané věci stěžovatelem zpochybněny. Ústavní soud má tedy za to, že rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele z ústavně právního pohledu obstojí právě na základě těchto dalších nezpochybněných důkazů, když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Jakkoli tedy Ústavní soud sdílí v již konstatovaných bodech stěžovatelovy výtky a je si vědom i toho, že postup obecných soudů v tomto směru vykazuje podstatné vady řízení, a to nejen v rovině protizákonné, ale i protiústavní, postrádá tato skutečnost vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení svoji právní funkci. Ústavní soud si je vědom názoru, který zaujal ve věci

sp. zn.

, nicméně má za to, že v daném případě jde o věc s odlišnými aspekty.

Po takto rozvedených důvodech a učiněných zjištěních Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu