Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 224/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999 ( -79) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999 ( -54) a tvrdil, že zmíněné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d), a tak současně porušily své povinnosti plynoucí z a č. 95 odst. 1 úst. ; podle odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok (na zaplacení částky 3,500.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv) je promlčen. Aniž by stěžovatel svá tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva blíže zdůvodnil, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí v poloze obecného práva, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V podrobně rozvedeném odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy, způsobem předpokládaným zákonem ( ,) vyložily, z jakých skutkových okolností dospěly k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným (O. a. s. v O.) je důvodná, a proto co do aspektů obecného práva nelze takto zdůvodněným rozhodnutím z ústavněprávních hledisek nic vytknout.

Skutkové odkazy stěžovatele na okolnosti, za nichž k narovnání (uzavření smlouvy) mezi účastníky řízení v roce 1992 v intencích došlo a s nimiž se obecné soudy co do rozhodujících aspektů ostatně dostatečně vypořádaly, jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodné. Stěžovatel v nich totiž přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by k jeho ingerenci do rozhodovací činnosti těchto soudů byly dány zvláštní podmínky, které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a jejichž existenci stěžovatel ostatně ani netvrdil.

Pro tvrzení stěžovatele stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu není proto opory ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2000