Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 194/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2000, sp. zn.

, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. července 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2000 ( -123) a spolu s ním také rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. července 1999 ( ) a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z d a také obdobně zaručené právo na soudní ochranu ( ); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy neuznaly její restituční nárok na zaplacení částky 1,697.091,- Kč, když po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) k podání žaloby není aktivně legitimována pro absenci podmínek stanovených zákonem ( , , ve znění pozdějších předpisů). Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv podrobněji rozvedla a zdůvodnila, v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Z výroku rozsudku odvolacího soudu je patrno, že stěžovatelka před skončením odvolacího jednání vznesla návrh na připuštění dovolání a že tento její návrh byl odvolacím soudem zamítnut; podle odůvodnění tohoto výroku stalo se tak proto, že vzhledem k povaze vzneseného návrhu nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; když v úvahu přicházející problematika ( , ve znění pozdějších předpisů) byla již řešena (R 16/95).

Podle zákona i přes opačný výrok odvolacího soudu lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, jestliže návrh na jeho připuštění byl podán před skončením odvolacího jednání ( ).

Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález

ve věci dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován), jestliže účastník řízení, který o připuštění dovolání usiloval, následně dovolání nepodá, založí takovým jednáním (opomenutím) procesní překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 4) stěžovatelka přes okolnosti zmíněné již dříve dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. února 2000 ( ) nepodala, a proto její ústavní stížnost z důvodů již vyložených byla posouzena jako nepřípustná.

O nepřípustné ústavní stížnosti jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem

[§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti je současně důvodem, pro který byl spolu s ústavní stížností podaný návrh na zrušení ustanovení " in fine ve znění odst. 2 , ve znění pozdějších předpisů," shledán ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu jako neopodstatněný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a také o něm bylo rozhodnuto obdobným výrokem [ zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2000