Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 63/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1999, č.j. -81, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) B. B. a 2) K. B., jako vedlejších účastníků, zastoupených JUDr. V. K., advokátem,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1999, č.j. -81, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č.j. -56, jímž bylo ve sporu mezi vedlejšími účastníky jako žalobci a stěžovatelkou jako žalovanou přivoleno k výpovědi z nájmu bytu o kuchyni a pokoji s částečným příslušenstvím v I. poschodí domu čp. 179 v Tomkově ulici v Hradci Králové, kterou dali vedlejší účastníci stěžovatelce dne 26. 3. 1998.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v y ("Ústava") a další základní práva a svobody zakotvené v a d ("Listina"), za současného porušení řady procesních i hmotněprávních předpisů, např. , a , a a obč. zákoníku. V odůvodnění své stížnosti argumentuje obdobně jako v odvolání, aniž by svá tvrzení o namítaném porušení ústavních práv doplnila řádnou argumentací ústavněprávní. Opakuje své přesvědčení, že původní žalobci vůbec nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni a že výrok rozsudku překročil návrh žalobců. Nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a s právními názory, k nimž tyto soudy dospěly.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas a polemiku s právními názory stěžovatelky. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu a správně aplikovaly příslušná ustanovení obč. zákoníku. Navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v řízení před obecnými soudy, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že jsou dány specifikované výpovědní důvody uvedené v ust. obč. zákoníku. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením y či y každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu nelze též spatřovat zásah do ústavního práva na nedotknutelnost obydlí zakotveného v y.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 5. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu