Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 57/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti C., s.r.o., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1999, č.j. -20, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 12. 1996, zn. FŘ 4128/130/1996 a platebnímu výměru č. 764 Finančního úřadu Brno I ze dne 18. 4. 1996, č.j. 1193/96-915,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1999, č.j. -20, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 12. 1996, zn. FŘ 4128/130/1996 a platební výměr č. 764 Finančního úřadu Brno I ze dne 18. 4. 1996, č.j. 1193/96-915. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o přezkoumání uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání proti uvedenému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I, jímž byla vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc červenec 1995, přičemž stěžovatelce byl přiznán nadměrný odpočet na dani ve výši 26 392,- Kč, tj. v částce o 660 000,- Kč nižší, než jak bylo stěžovatelkou uvedeno v daňovém přiznání.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v a v d ("Listina"), neboť dle jejího názoru Krajský soud v Brně měl napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušit a vrátit k novému rozhodnutí, protože věc byla správním orgánem po právní stránce posouzena nesprávně a skutkový stav byl zjištěn neúplně. V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka, v podstatě obdobně jako v žalobě, předestřela svůj vlastní právní názor na věc, vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů krajským soudem, právními závěry, jež na základě zjištěných podkladů učinil, a vyjádřila přesvědčení, že krajský soud nepostupoval v souladu se zákonem. Porušení y spatřuje ve skutečnosti, že její věc byla projednána po více než dvou a půl letech od podání návrhu.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo stěžovatelky zakotvené v věta prvá y nebylo porušeno, neboť stěžovatelce nebyla odepřena možnost obrátit se na soud s žalobou, aby přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Soud žalobu věcně projednal za splnění podmínek a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a tento závěr odůvodnil. K námitce týkající se průtahů v řízení uvedl, že ke zbytečným průtahům nedošlo, protože věci jsou vyřizovány postupně podle data podání žaloby, ve lhůtách, které umožňuje personální situace na Krajském soudu v Brně. Mimo to v daném případě byly prováděny úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky zamítl a sdělil, že netrvá na ústním jednání.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s právním názorem krajského soudu obsaženým v napadeném rozsudku a v důsledku toho i se zamítnutím žaloby, z čehož dovozuje i porušení ústavnosti. Stěžovatelka nespecifikovala, jakým postupem soudu došlo k namítanému zásahu do ústavních práv, a v podstatě se domáhá jiného posouzení věci, tj. jejího přehodnocení po skutkové i právní stránce. Navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl a vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. a správní spis Finančního ředitelství v Brně, č.j. FŘ 4128/130/1996, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

K námitce, že v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu došlo ke zbytečným průtahům a tudíž i k porušení y, Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí krajského soudu již učiněno bylo a tudíž nepřichází v úvahu, aby Ústavní soud ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zakázal krajskému soudu pokračovat v porušování cit. ustanovení y, pokud by zjistil, že k němu skutečně došlo.

Pokud stěžovatelka namítá porušení základního práva zakotveného v y, tak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně vydanému podle části páté, hlavy druhé , a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v y nebylo porušeno. Nicméně Ústavní soud dále posoudil, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení jiných, v ústavní stížnosti výslovně neuvedených, ústavně zaručených základních práv. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručující právo na spravedlivý proces.

Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejového práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.).

Vzhledem k tomu, že nic takového závěrům finančních orgánů a soudu vytknout nelze, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 5. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu