Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 428/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele J.R., zastoupeného advokátem JUDr. K.U., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 1998, č.j. -21, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B., ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, a rozhodnutím Ú.MčB., ze dne 25. 3. 1996, č.j. OS/96/01004/Kra, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byla dne 8. 10. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 1998, č.j. -21, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B., ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, a rozhodnutími Ú.MčB., ze dne 25. 3. 1996, č.j. OS/96/01004/Kra.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě nájemní smlouvy č. 65/92 ze dne 17. 8. 1992 byl nájemcem pozemku p. č. 359/1 o výměře 10,3 m2 kat. území B. Nájemní smlouva byla uzavřena s pronajímatelem - Č., na dobu určitou do 31. 12. 1997. Účelem nájemního vztahu bylo využití pozemku pro umístění prodejního stánku stěžovatele k prodeji zboží. Napadeným rozhodnutím Ú.MčP., ze dne 2. 5.

1996, č.j. OS/96/01004/Kra, zastavil ke dni 1. 4. 1996 tento správní orgán podle ustanovení § 3c odst. 4 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích), činnost, spočívající v umístění prodejního stánku stěžovatele na komunikaci ul. N., u Č., kdy tato činnost byla prováděna v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Na základě odvolání stěžovatele Magistrát města B., svým rozhodnutím ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. O žalobě stěžovatele v souladu s ustanovením a násl. rozhodoval o věci Krajský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 4. 9. 1998, č.j. -21, napadené rozhodnutí Magistrátu města B., potvrdil a žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl. Ve svém rozsudku Krajský soud v Brně konstatoval, že podmínkou pro užívání předmětné pozemní komunikace, spočívající v umístění stánku na komunikaci, bylo povolení ve smyslu ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Jelikož stěžovatel takové povolení neměl, užíval komunikaci v rozporu s podmínkami stanovenými pro užívání pozemních komunikací zákonem. Rozhodnutí o zjednání nápravy odstraněním prodejního stánku z pozemní komunikace bylo tak opřeno o zákonný důvod, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel porušil nájemní smlouvu, kterou uzavřel s Č., když na výzvu ze dne 31. 10. 1995 do tří měsíců předmětnou stavbu neodstranil. O žalobě rozhodl soud v souladu s ustanovením , bez jednání.

Stěžovatel namítal, že jako rozhodování správních orgánů tak i soudu vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci aniž by vůbec zkoumaly, zda se jedná o pozemní komunikaci. Tato okolnost je dle stěžovatele zcela rozhodující pro další posouzení věci. Proto stěžovatel ústavní stížnosti napadl shora citovaná rozhodnutí pro porušení ustanovení a tím i porušení a y ČR a porušení , 4 d (dále jen ), kdy došlo k nezákonnému omezení vlastnického práva stěžovatele.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Magistrátu města B., Ú.MčB., a vyžádal si spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. .

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 1999 uvedl, že soud je při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu vázán v souladu se zásadou dispoziční žalobními důvody. V podané žalobě však stěžovatel nenamítal,

že nezákonnost rozhodnutí správních orgánu spočívá v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav v otázce umístění stánku na pozemní komunikaci.

Naopak v žalobě konstatoval, že nikdy nepopíral příslušnost Ú.MčB., tzn. příslušnost rozhodovat ve věci jako orgán státního dozoru nad pozemními komunikacemi. Krajský soud se neztotožňuje s podanou ústavní stížností, že zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu právům stěžovatele.

Magistrát města B., ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 1999 uvedl, že pozemek p. č. 359/1 k. ú. B. byl jednoznačně komunikací (u1. T.), přičemž plocha chodníku, kde byl umístěn stánek, je slučkou spojená s plochou vozovky, jak je patrno ze snímku pozemkové mapy. Podle ustanovení , je přilehlý chodník součástí místní komunikace (vyhl. č. , byla prováděcí vyhláškou k tehdy platnému zákonu č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích). Povinnost odstranit stánek však stěžovateli vyplývala i z nájemní smlouvy uzavřené s Č., sice do konce roku 1997, avšak v čl. IV. je zakotveno, že na výzvu Ú.MčB., je stavebník povinen odstranit stavbu (stánek) do tří měsíců ode dne obdržení výzvy k odstranění. Uvedená výzva byla stěžovateli zaslána dne 31. 10. 1995.

Ú.MčB., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 1999 uvedl, že postup příslušných správních úřadů byl v době vydání napadených rozhodnutí zcela v souladu s platnou legislativou.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí správních orgánů o odstranění prodejního stánku stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudku obecného soudu. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecný soud opřel svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).

Stěžovatel přitom kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozsudku došel obecný soud. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.

Ústavní soud neshledal oprávněným namítané porušení a 4 y, ke kterému mělo dojít nezákonným omezením vlastnického práva stěžovatele.

Rovněž nebylo shledáno porušení namítaných ustanovení a 95 y ČR, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedené články y zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. května 2000

Vojtěch Cepl

předseda II. senátu Ústavního soudu