Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 162/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Č. B., zastoupeného JUDr. R. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , takto :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel uvádí, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 1998, č. j. -477, byl odsouzen za trestné činy podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle § 257 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 let.

Podáním ze dne 3. 12. 1999 se navrhovatel domáhal obnovy řízení ve shora označené trestní věci ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Svůj návrh odůvodnil především poukazem na možný výslech svědků M. K., L. V. a A. K. a V. K.

Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , byl návrh na povolení obnovy zamítnut. Stížnost podaná proti citovanému usnesení stěžovatelem byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel především vytýká údajné porušení článku 36 odst. 1 d a y, které spatřuje v opomenutí provedení důkazů (výslechů svědků), jimiž by měla být prokázána nevina stěžovatele. Současně pak navrhovatel tvrdí, že již provedené důkazy výpovědí svědků L. V. a V. K. hodnotily oba soudy jednostranně v neprospěch navrhovatele, když bez přesvědčivého odůvodnění je nepovažovaly za skutečnost, která by mohla vést ke změně výroků o vině navrhovatele.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře Ústavní soud zjistil, že stížnost navrhovatele, podaná proti usnesení soudu prvého stupně, byla zamítnuta jako nedůvodná. Námitky, o nichž rozhodoval již soud druhého stupně, jsou obsahem i ústavní stížnosti, když stěžovatel současně zdůrazňuje, že v zamítavých rozhodnutích obou obecných soudů byl porušen princip volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci řízení o povolení obnovy považoval soud prvého stupně za potřebné vyslechnout svědky, uvedené v návrhu stěžovatele s tím, že A. K., jako matka navrhovatele, výpověď odmítla a z výpovědí L. V. a V. K. soud prvního stupně nezjistil nic, co by mohlo na dosavadním výsledku řízení něco změnit. Tyto závěry převzal i soud druhého stupně, když v zamítnutí výslechu svědka M. K. nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soud je povinen provádět dokazování pouze v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud již několikrát vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, neboť jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů. Tento rámec ingerence Ústavního soudu je vymezen podmínkami danými procesními předpisy, v dané věci je jím trestní řád, základních práv a svobod a . Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud není vázán přezkumným principem vlastním soudům odvolacím a dovolacím a nepřísluší mu ani nahrazovat hodnocení důkazů již provedených svými vlastními hodnotícími závěry.

Vzhledem k tomu, že právní závěry obou soudů neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a rovněž v trestním řízení nedošlo k pochybení procesního charakteru, nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení d, jakož i y. Ústavní soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 17. května 2000