Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 224/2000

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr.Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného JUDr. A.B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. - 36,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí, že uzavřel dne

14. 11. 1995 smlouvu o koupi cenných papírů s obchodní společností M., s. r. o., na prodej 4 ks akcií získaných v rámci kupónové privatizace za dohodnutou kupní cenu celkem Kč 26 000 000,--. Úhrada ceny byla předmětnou smlouvou dohodnuta ve splátkách, a to Kč 8 000,-- do tří dnů po podpisu smlouvy na bankovní účet a dále Kč 11 000 000,-- do 31. 12. 1995 a Kč 14 992 000,-- do 31. 12. 1998, přičemž první dvě splátky, tj. celkem Kč

11 008 000,--, byly kupujícím do konce roku 1995 stěžovateli uhrazeny na základě výdajových pokladních dokladů č. 77 a č. 88 vystavených kupujícím dne 24. 11. 1995 a dne 28. 12. 1995. Z pohledu zákona o daních z příjmů se u stěžovatele jednalo podle ustanovení § 4 odst. 1 písm.w) citovaného zákona o příjem osvobozený od daně z příjmů, tedy o příjem, který se ve smyslu ustanovení § 38g odst. 1 citovaného zákona vůbec neuvádí do daňového přiznání.

Finanční úřad ve Zlíně dospěl zřejmě k jinému závěru, když stěžovatel odmítl výpověď ve věci předmětného příjmu z prodeje akcií, protože byl v té době trestně stíhán v souvislosti s firmou M, s. r. o., a měl na to, podle něho v rámci obecně platného principu zákazu sebeobvinění, právo. Po dalším řízení vydal tento finanční úřad dodatečný platební výměr č. 960014875, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmu ve výši Kč 4 642 842,-- za prodej akcií přijatých v roce 1995 ve výši Kč 11 008 000,--.

Stěžovatel setrval na svém názoru, že šlo o příjem z prodeje akcií od daně osvobozeného, což prokazoval smlouvou o koupi cenných papírů ze dne 14. 11. 1995, uzavřenou firmou M., s. r. o., a proti výměru se odvolal. Toto odvolání bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně zamítnuto jednak proto, že podmínky podle byly řádně dodrženy, jednak proto, že podle zjištění správce daně byl převod akcií proveden bezúplatně. Se stejným odůvodněním byla zamítnuta i žaloba stěžovatele napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně.

Ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel, že nesouhlasí se závěry Krajského soudu v Brně, který neshledal v postupu správců daně nezákonnost a navíc potvrdil i správnost aplikace zákona o správě daní. Podle jeho názoru byla porušena jeho ústavní práva podle a y ČR a jeho ústavní práva vyplývající z d, a to zejména z jejího , , , a 5 a a 2, která zakotvují, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel byl údajně zkrácen i na svých dalších právech vtělených v souladu s u ČR a d, zejména do základních zásad daňového řízení obsažených v , 3 a 8 , o správě daní a poplatků, a dalších výše citovaných ustanoveních zákona o správě daní a zákona o daních z příjmů. Popsaným postupem Krajského soudu v Brně a správců daně prvního i druhého stupně byl zkrácen zejména na svých právech ohledně spravedlivého procesu, řádného zhodnocení důkazů a rovnosti před zákonem a bylo mu tak odepřeno právo na účinnou obranu proti rozhodnutí orgánu státní správy.

Ústavní soud k podanému návrhu ústavní stížnosti musel nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Namítané porušení d není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Namítaná porušení a y ČR souvisejí nepochybně s právem na spravedlivý proces, ale přitom negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR).

Stěžovatel v návrhu ústavní stížnosti polemizuje se závěry, výklady a právními názory správních orgánů a obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci již v předchozím řízení uplatněnou. Postup v soudním či správním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů a zkoumání těchto otázek přesahuje přezkumnou působnost Ústavního soudu. Pokud jde o námitky, týkající se , , a a 5 d, odvolává se stěžovatel, resp. cituje jen jejich znění, aniž však blíže zdůvodňuje, v čem jejich porušení konkrétně, nikoliv paušálně a globálně, spatřuje. Nicméně i jimi se Ústavní soud zabýval, ale jejich porušení nezjistil.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2000 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu