Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33252.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 566/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele D. Ch.V., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 11 T 54/98 , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 1999,
sp. zn. 3 To 472/99 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 16. 11. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) , odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 152/1995 Sb. , k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu tak, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí městského a krajského soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, nebylo jako celek spravedlivé a porušuje jeho práva stanovená trestními předpisy i práva stanovená Listinou základních práv a svobo d a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení vycházely z toho, že výpovědi policistů jsou věrohodnější než výpověď stěžovatele. Dále poukazuje na skutečnost, že mu bylo znemožněno uplatnění obhajoby, spočívající v rekonstrukci vzniku zranění poškozeného; zda k němu došlo při zavřených či otevřených dveřích vozidla.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 54/98 , zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že soudy vycházely z výpovědí policistů coby výpovědí věrohodnějších, nutno uvést, že k tomu krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že již před soudem prvního stupně byly zaznamenány rozpory ve výpovědích, jak na straně obžalovaného a jeho spolujezdkyně, tak i u příslušníků policejní hlídky, a proto bylo nutno vyjít ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle kterého bylo objektivně zjištěno u poškozeného zhmoždění krku a podvrknutí krční páteře. Předmětné zranění poškozený dle své výpovědi i výpovědi ostatních členů policejní hlídky utrpěl v souvislosti s kontrolou obžalovaného. Rovněž nelze uznat stěžovatelovu námitku ohledně znemožnění uplatnění obhajoby, spočívající v provedení rekonstrukce vzniku zranění poškozeného. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplynulo, že pro rozporuplné údaje ohledně průběhu události na straně všech zúčastněných, by nemohla být provedena rekonstrukce, ale pouze vyšetřovací pokus nebo prověrka výpovědí. Navíc z výpovědi znalce u hlavního líčení na č. l. 111 trestního spisu vyplynulo, že zranění poškozeného mohlo vzniknout i při uzavřených dveřích vozidla.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí městského a krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústav y ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich
logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 2. května 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu
V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul