Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 488/97

Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha, zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 1997, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [, , , 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 1997 (-117), rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. dubna 1997 (-103), a doplněním podání ze dne 1. 9. 1999 rovněž proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 1999 (-135), a tvrdí, že těmito rozsudky obecné soudy jako orgány veřejné moci "nesprávným právním posouzením věci" porušily její základní právo dané , , a 2d a y ČR. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel vede polemiku s právními závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení důkazů a výkladem zákona, zejména ust. v návaznosti na ust. Právní polemika stěžovatele se závěry obecných soudů spočívá zejména v tom, zda stěžovatel je povinnou osobou k vydání žalovaných nemovitostí či nikoliv.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc k hodnocení dokazování těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 10, Praha 1995).

Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů a správnost právního posouzení věci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nesprávnost" má spočívat výhradně v tom, že obecné soudy posoudily oprávněnost uplatněného restitučního nároku ve smyslu na vydání věci, která přešla na obec ze zákona podle zákona Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení platného zákona a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedené obecnými soudy v rámci jeho rozhodnutí a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanoveníd () tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci tohoto ustanovení ze zákona vycházejí ( a

).

V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení hlavy pátéd. Obecné soudy o uplatněném restitučním nároku řádně rozhodly a své rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Pro úplnost Ústavní soud v této fázi dodává, že s odůvodněním obecných soudů ve vztahu k přechodu povinnosti uspokojení restitučních nároků při přechodu majetku do vlastnictví obcí se zcela ztotožňuje. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, založená na tom, že jako nový vlastník nemovitostí, vůči nimž byl uplatněn restituční nárok, tyto odmítal vydat s odkazem na nabyté vlastnictví ze zákona

č. , nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných právě z důvodů shora rozvedených.

S ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné neshledal Ústavní soud podmínky pro rozhodování ve smyslu ust. § 79 odst. 2 zákona. Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout tak, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Pokud jde o tvrzené porušení d, rovněž toto ustanovení Ústavní soud ve své rozsáhlé judikatuře vyložil zejména s ohledem na vztah k uplatněným restitučním nárokům; pro stručnost stačí pouze uvést, že nejde o ochranu vlastnického práva tam, kde je rozhodováno teprve o tvrzeném nároku, bez ohledu na to, na základě jakého právního titulu je tvrzený nárok založen (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní stížnost stěžovatelky proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. května 2000