Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 155/2000

Ústavní soud rozhodl dne 10. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. B., M. K., Z. K., a F. K., všech zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. června 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1999 (vyložený ve věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn.

) a tvrdily, že označený soud jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z a d a úst. ; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený soud jako soud odvolací potvrdil stěžovatelkám nepříznivé rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž byl zamítnut jejich návrh na vydání (ve výroku označených a blíže popsaných) nemovitostí; stěžovatelky, aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv blíže zdůvodnily, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů obou stupňů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatelky ve své restituční věci byly neúspěšné proto, že svůj návrh vůči vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) uplatnily po lhůtě stanovené zákonem ( ); jakkoli stěžovatelky skutkově tuto okolnost připouští, poukazují na to, že dříve jim osoba povinného nebyla známa, a proto dovozují, že "jednoletá prekluzní lhůta mohla v jejich případě začít teprve od okamžiku, kdy se..... o tom, kdo je povinnou osobou, dozvěděly".

Tato jediná námitka, resp. tvrzení stěžovatelek však svou povahou míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, a proto, jak Ústavní soud opakovaně ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, takovýto přezkum do pravomoci Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), zejména jestliže zvláštní podmínky, které by jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecného soudu umožnily, ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a jejich existenci stěžovatelky ostatně ani netvrdily. Protože rozhodovací praxe Ústavního soudu (jeho rozhodnutí) je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatelky na ni odkázat s tím, že nadto jejich vývody, co do počátku běhu prekluzní lhůty, ztrácí smysl vzhledem k tomu, že tato lhůta co do svého konce je zákonem stanovena pevným datem

(1. dubna 1992 - ), a proto tvrzení stěžovatelek, že jimi napadené rozhodnutí obecného soudu "je v rozporu se zásadou práva a spravedlivého procesu a v rozporu se zásadou zaručeného vlastnictví", nemá oporu ani ve skutkové stránce věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky.

Ústavní stížnost stěžovatelek byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelky k odstranění vad ve vykázané plné moci advokáta (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2000