Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 394/98

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.V., zastoupené JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 1996, čj. -136, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. -186, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení , , takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné namítá porušení , 2 y ČR, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to mimo jiné tím, že obecné soudy rozhodovaly pouze o výživném, aniž by současně rozhodly o tom, komu budou nezletilé děti svěřeny do výchovy.

Z obsahu spisu P 652/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím rozhodl uvedený soud tak, že stanovil vyživovací povinnost stěžovatelky k jejím nezletilým dětem za dobu od 17. 2. 1993 do 6. 6. 1995, tedy za dobu předcházející rozvodu rodičů uvedených nezletilých dětí, které rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. a Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. byly svěřeny do výchovy otce. V důvodech napadeného rozhodnutí uvedl obvodní soud, že stěžovatelka od února 1993, kdy bylo ukončeno vedení společné domácnosti rodičů, až do právní moci rozsudku o rozvodu vyživovací povinnost k dětem neplnila. K odvolání rodičů proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodl Městský soud v Praze rovněž napadeným rozsudkem tak, že dlužné výživné je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám otce do 31. 12. 1998, zatímco jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil.

Jestliže rodiče nezletilých dětí v projednávané věci spolu nežili již od února 1993, nemohlo obecným soudům ani v zákonné rovině (§ 85 zákona o rodině) nic bránit v tom, aby stěžovatelce stanovily vyživovací povinnost za dobu před rozvodem, aniž by současně bylo rozhodováno o výchově dětí. Zajisté platí jako pravidlo, aby ve smyslu ustanovení § 50 zákona o rodině bylo současně rozhodováno o výchově a výživě, bylo by však zcela absurdní jen z tohoto důvodu nestanovit stěžovatelce vyživovací povinnost za období, kdy děti byly fakticky v péči a výchově otce a kdy k nim sama vyživovací povinnost neplnila. V tomto směru argumenty ústavní stížnosti zcela neobstojí a stěží lze proto stěžovatelce přisvědčiti v tom, že by došlo k porušení jakéhokoli z jejích ústavně zaručených práv.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout a současně podle ustanovení , odst. 2 písm. b) odmítnout i návrh na zrušení napadených ustanovení .

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu