Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 166/97

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti Městské části Praha, zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1997, čj. , , a a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 1995, čj. -66, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 1996, čj. -79, doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 1996, čj. -89 a opravného usnesení ze dne 3. 12. 1996, čj. -92, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 1997, se stěžovatelka, Městská část Praha, domáhá zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1997, čj. -100, , a a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 1995, čj. -66, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 1996, čj. -79, doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 1996, čj. -89 a opravného usnesení ze dne 3. 12. 1996, čj. -92. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem. Jde, podle stěžovatelky, Městské části Praha, o práva zakotvená v článcích 11, 2 a 4 d, jakož i v článku 1 y ČR. Domáhá se proto zrušení těchto rozhodnutí.

V podané stížnosti se zejména uvádí, že, podle rozhodnutí soudů obou stupňů, je stěžovatelka povinna uzavřít dohodu o vydání nemovitostí s oprávněnými osobami, a to ve smyslu ust. (dále jen zákon) ve znění pozdějších předpisů, zejména též Jde o nemovitosti, které ke dni 1. 4. 1991 vlastnil stát a držel Bytový podnik v P. Na P. (jako na obec ve smyslu ) přešlo vlastnictví k nim podle , a sice dnem 24. 5.1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti. Nemovitosti byly obcí "svěřeny" Městské části Praha, tedy stěžovatelce. Osobám, které se označují za oprávněné, mohl vzniknout nárok podle zákona teprve dnem účinnosti zákona , tedy dnem 1. 7. 1994.

V rozhodnutích soudů obou stupňů, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat nemovitosti, jež jsou vlastnictvím obce a jež jí byly svěřeny, spatřuje stěžovatelka porušení základních práv. K porušení těchto práv došlo, jak dále tvrdí, v důsledku "nesprávného právního posouzení" jak soudem 1. stupně, tak i soudem odvolacím. Soudy pochybily, jestliže rozhodly, že povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona ve znění přešla na stěžovatelku s přechodem vlastnického práva ze státu na obec. Právě tím údajně porušily základní práva stěžovatelky.

Městská část Praha, stěžovatelka, namítá, že "nároku na vydání věci brání účinky " Podle stěžovatelky nelze souhlasit s názorem, že povinnost dle k vydání věci přešla na obec, jako vlastníka, respektive na Městskou část Praha, když v daném případě povinnost vydat věc ke dni přechodu do vlastnictví obce, 24. 5. 1991, vůbec neexistovala. Výzva k vydání věci v té době nebyla podána, nárok žalobců byl založen až novelizací zákona , po 24. 5. 1991.

Ústavní soud se zabýval námitkami uvedenými v odůvodnění včas podané ústavní stížnosti, zejména námitkou proti právnímu názoru, že povinnost k vydání věci přešla na obec zároveň s přechodem vlastnického práva na ni, námitkou, že nerozšířil okruh povinných osob, a námitkou, že stěžovatelka věc nedržela k 1. 4. 1991.

Ústavní soud zjistil skutkový stav, zkoumal zevrubně právní názor stěžovatelky i právní posouzení věci obecnými soudy všech tří instancí, které ve věci rozhodovaly, byť Nejvyšší soud nikoli meritorně.

Ústavní soud dospěl k názoru, že pravomocná rozhodnutí obecných soudů (jednotlivě či ve svém souhrnu) nepředstavují zásah orgánu veřejné moci, jímž by bylo porušeno některé, byť i jen jediné ze základních práv a svobod stěžovatelky, Městské části Praha .

Ústavní soud v podstatě sdílí právní posouzení, k němuž soudy náležející do soustavy soudů dospěly. Zastává právní názor, že na obec s nabytím vlastnického práva k nemovitostem ke dni 24. 5. 1991 přešla nejen práva, nýbrž i povinnosti. Mezi povinnostmi i ta, o kterou stěžovatelce jde, totiž povinnost věc vydat, jestliže nastane právní skutečnost právním předpisem předvídaná. Přešla tedy na obec - po splnění předpokladů v zákoně č. ve znění pozdějších předpisů - i povinnost vydat nemovitost. Okolnost, zda nárok na vydání opírá oprávněná osoba (ve smyslu zákona ) o znění zákona před novelizací nebo po ní, je bez právního významu. Ústavní soud dospěl běžnými interpretačními postupy k tomu, že legální definice povinné osoby jako "státu nebo právnické osoby", která věc drží ke dni účinnosti , byla pozměněna. Stalo se tak v důsledku Nutno dovodit, že dosah zákona o mimosoudních rehabilitacích - ať v původním znění či ve znění novelizovaném - nemůže být limitován tím, že vlastnictví k věci, jež by vydání podléhala, ex lege přechází ze státu na jiný subjekt. Právní nástupce státu ve vlastnictví věci má pak specifické postavení. Specifičnost spočívá v tom, že vlastnické právo může pozbýt též v důsledku povinnosti věc vydat oprávněné osobě řádně uplatnivší nárok restituční povahy. Rozhodnutí soudů nemůže za shora popsaných okolností znamenat porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, tedy Městské části Praha, zaručených jí ústavním zákonem. Ústavní stížnosti tedy nelze přisvědčit.

Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Učinil tak podle ust. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: