Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 207/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Š. S., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 1999, č. j. -72, Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. ,

t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Stěžovatel ve svém podání napadá všechna v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí a uvádí, že "obecné soudy jako orgány veřejné správy" porušily při projednávání jeho právní věci obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu a d, když ve věci náležitě nezjistily skutkový stav a z takto nedostatečně provedeného dokazování nevyvodily odpovídající právní závěry. V souvislosti s projednávaným případem tak podle názoru stěžovatele způsobovaly po celou dobu řízení i značné průtahy.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 3. 1993, č. 261 012 079, kterým byl stěžovateli upraven invalidní důchod od 12. 4. 1991 v souladu se , ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel především nesouhlasí se zjištěním, že přísl. orgánem k úpravě výše invalidního důchodu ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, by měla být ČSSZ a nikoli Ministerstvo vnitra - odd. sociálního zabezpečení, neboť podle svého přesvědčení byl stěžovatel v době od r. 1945 do r. 1950 ve služebním poměru k shora uvedenému ministerstvu jako příslušník státní služby národní bezpečnosti a nikoli civilní zaměstnanec, jak konstatovaly obecné soudy. Krajský soud zdůraznil, že navrhovateli se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že zaměstnanecký poměr, ze kterého mu byla dána výpověď, byl poměrem služebním, který by zakládal nárok na úpravu důchodu v preferované I. a II. kategorii dle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Vrchní soud rozsudkem ze dne 31.8. 1999 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, č. j. -95, jako dovolání nepřípustné odmítnuto [ věty první ve vztahu k ustanovení ]. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, když současně Nejvyšší soud ČR neshledal podané dovolání přípustným ani za jiných podmínek, uvedených v ustanovení -

Stěžovatel se domnívá, že podal ústavní stížnost v otevřené 60 denní lhůtě od obdržení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, za který považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Je třeba zdůraznit, že se navrhovatel mýlí, jestliže se domnívá, že jen podané dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti rozsudku odvolacího soudu je posledním opravným prostředkem, tak jak to má na mysli ustanovení ve vztahu k ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu není nepřípustné dovolání posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, ale je jím v daném případě rozsudek Vrchního soudu v Praze. Právě od doručení tohoto rozsudku odvolacího soudu je třeba počítat zákonnou 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jestliže tedy bylo dovolání stěžovatele podáno včas ( t. j. ve smyslu ustanovení ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci dovoláním napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud ČR rozhodoval dne 26. 1. 2000, je zcela zřejmé, aniž by soudce zpravodaj dále zkoumal den převzetí předmětného rozsudku stěžovatelem, že ústavní stížnost, která byla předána k poštovní přepravě dne 31. 3. 2000, je opožděná, neboť byla podána po stanovené zákonné lhůtě ve smyslu již cit. ustanovení a jako taková musela být soudcem zpravodajem odmítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 25. dubna 2000