Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 187/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zast. JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 12. 1. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 12. 1. 1999, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. , ze dne 8. 10. 1998. Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným z pomoci k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) trestního zákona.

Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 13. 10. 1996 kolem 2:00 hodin na chatě v rekreační oblasti F. údolí, po předchozí společné konzumaci alkoholu, svěřil své vozidlo Alfa Romeo podnapilému M. H., jako řidiči a spolu s ním jako spolujezdec vykonal jízdu z chaty do R. a z R. do Strážnice. Tam řidič v důsledku podnapilosti a rychlosti jízdy nezvládl řízení a havaroval, přičemž na vozidle způsobil škodu ve výši 120 700 Kč. Za pomoc k trestnému činu byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem soudů byl v jeho neprospěch porušen d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení jeho práv mělo dojít tím, že oba soudy porušily trestního zákona, kde je uvedeno, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, což uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel vůbec neřeší. Podle ustanovení trestního zákona může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Stěžovatel se však, jak v ústavní stížnosti uvádí, nedopustil pomoci k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky v souvislosti s touto činností, neboť tuto činnost, tj. řízení motorového vozidla, vůbec nevykonával. Soud I. i II. stupně vydali podle stěžovatele svá rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť prý nezhodnotily veškeré okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Z vyžádaného vyjádření Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 17. 4. 2000 vyplynulo (když stěžovatel i jeho právní zástupce tuto závažnou skutečnost

2

před Ústavním soudem zamlčeli), že proti usnesení Krajského soudu v Brně, napadeného ústavní stížností, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného. Nejvyšší soud ČR projednal stížnost dne 21. 10. 1999 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že zákon byl porušen v neprospěch obžalovaného R. K. a rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Krajský soud v Brně poté dne 22. 11. 1999 znovu rozhodl tak, že se napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. , zrušuje ve výroku, jímž byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel; jinak zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn.

Z uvedeného- vyplývá, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno a tedy neexistuje. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona ji odmítl.

Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. dubna 2000

JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu