Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 11/2000

1

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. -262, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 6. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. -262, kterým bylo rozhodnuto, že předpoklady přípustnosti dovolání podle nebyly v jejím případě naplněny a dovolání stěžovatelky bylo za použití a odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. srpna 1997, čj. -199, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky k nemovitosti, a to rekreačnímu objektu č. 126 se st. plochou č. kat. 135/1 o výměře 924 m2 se zahradou č. kat. 45/1 o výměře 1382 m2 a ostatní plochou č. kat. 45/6 o výměře 948 m2, zapsaných v kat. území a obec K. na LV č. 250 u Katastrálního úřadu v Liberci. Předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví L. U., kterému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího spoluvlastnického podílu částku 570 925,- Kč, a to tak, že částka 300 000,- Kč je splatná dnem 31. 12. 1997 a částka 270 925,- Kč dnem 30. 6. 1998. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 18. prosince 1997, čj. -220, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 8 1997, čj. -199, ve věci samé a změnil ho pouze ve výroku o lhůtě k plnění tak, že L. U. je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 570 925,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že Nejvyšší soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí z

1

2

ustanovení d (dále jen " ") a dále došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Odmítnutí této ochrany - denegatio iustitiae - by bylo v rozporu jak s u a s u ČR, tak i mezinárodními závazky, které ČR podle y převzala, mj. s úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb., respektive s jejím čl. 6 odst. 1. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR odmítl považovat otázku, zda soud může rozhodnout tak, že zbaví spoluvlastníka vlastnictví v prokazatelné situaci, kdy nový vlastník nikdy nemůže nahradit pro předlužení cenu spoluvlastnického podílu, za zásadní, ač jde o otázku základních lidských práv, a to práva na ochranu vlastnictví a porušil tím základní práva stěžovatelky. Takové rozhodnutí považuje stěžovatelka ve svém faktickém důsledku za formu vyvlastnění bez náhrady, což je zcela zásadní otázkou nejen zákonnou, ale i ústavní. Takový proces je zcela nespravedlivý a neposkytuje stěžovatelce ochranu ani v nejzákladnějším rozsahu lidských práv.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR má za to, že napadeným rozhodnutím neporušil práva stěžovatelky, která ve své ústavní stížnosti zmiňuje.

Vedlejší účastník řízení L. U. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání. Pokud dovolací soud dovolání odmítne, může ústavní soud přezkoumat pouze to, zda tento soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Jinými slovy, ústavní soud může zkoumat pouze to, zda dovolací soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, konkrétně právo na to, aby její návrh byl stanoveným postupem projednán. Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o připuštění dovolání. Po posouzení předložených listinných materiálů ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. -262, je zjevně neopodstatněná, nebot' dovolací soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě odůvodnil. Stěžovatelka nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzená jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu ČR. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné

2

3

stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky pro věcné projednání dovolání.

Čl. 36 y stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu nebyla porušena. Stěžovatelce bylo umožněno, aby podala opravné prostředky, jak odvolací tak i dovolací soud o návrzích jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí, ve kterých podrobně rozvedly úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutí.

Podle přesvědčení ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že pokud dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítne, pak odebírá tomu, kdo podal dovolání, možnost domoci se spravedlnosti prostřednictvím jakéhokoliv dalšího opravného prostředku, nezbývá ústavnímu soudu než konstatovat, že nic nebránilo stěžovatelce podat z důvodu procesní jistoty zároveň s dovoláním také ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudu prvého a druhé stupně. Výtky stěžovatelky adresované obecným soudům tak nejsou na místě. Zásada "nechť si každý sám střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Je tedy zřejmé, že interpretací ani aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena napadená základní práva a svobody stěžovatelky, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 4. 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

3