Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 52/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Praha, a. s., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č. j. -174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou včas ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č. j. -174. Ke své stížnosti uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 1995, č. j. -130. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně), vyhověl žalobě vedlejších účastníků (v předmětné věci žalobců V. R. a I. P., dále jen "vedlejší účastníci"). Zároveň uložil stěžovateli povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání pozemku, parc. č. 1307/22, v k. ú. M., do rovnodílného podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků. Stěžovatele soud zavázal k náhradě nákladů vzniklých v řízení vedlejším účastníkům.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil, jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 1998, č. j. 2 Cdon55/97-167, jímž bylo předchozí, v konečném důsledku zamítavé, rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.

Obecné soudy dovodily, že vedlejší účastníci jsou ve smyslu ustanovení a d) , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), oprávněnými osobami. Ke dni účinnosti restitučního zákona držel právní předchůdce stěžovatele (T., státní podnik), pozemek parc. č. 1307/1 v k. ú. M. a vedlejšími účastníky byl řádně a včas vyzván k vydání těch částí původních parcel č. 1325 a 1326, které byly po odnětí státem včleněny do parcely č. 1307/1 a které jsou podle geometrického oddělovacího plánu ze dne 30. září 1993 označeny jako pozemek parc. č. 1307/22, ost. plocha o výměře 1786 m2. Obecné soudy shodně označily názor, podle něhož pozemek parc. č. 1307/22 v k. ú. M. v právním slova smyslu neexistuje a že tudíž nemůže být vydán formou uzavření dohody o jeho vydání, za nesprávný. Při reálném rozdělení pozemku parc. č. 1307/1 se jednalo o postup podle , o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jeho prováděcí Vzhledem k okolnosti, že tento postup byl dodržen, soudy dovodily, že potvrzením geometrického plánu ze dne 30. 9. 1993 příslušným katastrálním úřadem vznikly z původního pozemku pozemky (parcely) nové, tj. odlišné od dosavadního stavu, evidovaného v katastrálních operátech. Takové pozemky jsou ve smyslu ustanovení a existujícími nemovitými věcmi, tedy předměty občanskoprávních vztahů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nově vzniklý pozemek parc. č. 1307/22 v k. ú. M. je co do geometrického určení a označení údaji v katastru nemovitostí identický s pozemky, které byly odňaty právním předchůdcům vedlejších účastníků. Odvolací soud věc posoudil tak, že je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování. Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým geometrickým určením, dle úvahy soudu neznamená, že se na jejich hmotném substrátu, jímž je samotná půda jako produkt přírody, vzniklý bez přičinění člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný, nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Odvolací soud proto rozhodl tak, že nelze vyloučit vydání stávajících pozemků jako věcí v právním smyslu, které co do své půdní podstaty byly předmětem rozdělování, slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se stavem evidence nemovitostí v době jejich odnětí jde z kvantitativního a evidenčního pohledu o "části věcí" státem odňatých původním vlastníkům. V této souvislosti odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že kvalifikovaným oddělením vznikla parcela č. 1307/22, odpovídající v rozsahu 1237 m2 části bývalé parcely č. 1325 a v rozsahu 549 m2 části bývalé parcely č. 1326, není ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona zastavěná, takže nic nebrání jejímu vydání žalobcům.

Stěžovatel namítal, že shora uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle článku 11 d tím, že došlo, dle názoru stěžovatele, k zásahu do jeho vlastnického práva nad rámec vymezený restitučním předpisem. Stěžovatel uvedl, že se nemůže smířit s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud pod sp. zn. -167 a jímž byl zároveň ve svém rozhodování vázán odvolací soud. Uvedl, že je absurdní názor, podle kterého právně vznikl oddělený pozemek jen tím, že byl vypracován oddělovací geometrický plán. Podle mínění stěžovatele není geometrický plán právní u. Stěžovatel má za to, že právní u se stane až tehdy, když se stane součástí právně realizované smlouvy nebo součástí pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu. Uvedl, že restituční předpis neměl za cíl vytvářet v právním smyslu nové věci oklešťováním stávajících předmětů, které by se měly vydávat. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy si vůbec neprověřily, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí veden jako zastavěný, je samostatně nevyužitelný a formálním oddělením se stává pouze "enklávou" v rámci pozemku parc. č. 1307/1, k. ú. M., přičemž je nepřístupný z veřejné komunikace. Napadené rozhodnutí vytváří dle názoru stěžovatele nové křivdy, "protože umožní restituentům spekulativně vydírat (stěžovatele) nabídkou odprodeje" předmětného pozemku. Z uvedeného důvodu má stěžovatel rozsudek odvolacího soudu nejen za porušující jeho ústavní právo na ochranu vlastnictví, ale i za odporující ustanovení .

Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu a na základě vyjádření ze strany obecných soudů dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.

Obecné soudy se řádně zabývaly veškerými, v průběhu řízení uplatněnými, námitkami stěžovatele. Z přiloženého spisového materiálu a z vyjádření obecných soudů, a to zejména k otázce "zastavěnosti" předmětného pozemku vyplývá, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, že by byl zastavěn pozemek, který tvořil předmět žalobního restitučního návrhu. Ač stěžovatel ve své stížnosti argumentuje ústavně-právními souvislostmi, obsahem jeho výtek je polemika se závěry obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, v návaznosti na svou ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Ústavní soud se ani nezabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních předpisů (např. práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce, rovnosti účastníků a pod.). Z tohoto pohledu ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele, především pak to, které vyplývá z d. Ústavní soud po přezkoumání uvedené věci však dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V určující sporné otázce o restituovatelnosti pozemku parc. č. 1307/22, vzniklého geometrickým oddělovacím plánem, vycházel správně odvolací soud ze závazného právního názoru soudu dovolacího. Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry obecných soudů a poukazuje přitom na svou judikaturu, a to zejména na své stanovisko vyjádřené v nálezu,

sp. zn.

. Obecné soudy při svém rozhodování nepochybily, neboť vycházely ze stěžovatelem nijak nezpochybňovaného skutkového závěru, dle něhož byl předmět restituce jako nezastavěný pozemek z pozemku zastavěného oddělen příslušným geometrickým plánem. Ústavní soud se přiklonil k názoru obecných soudů i v tom smyslu, že stěžovatel svou právní argumentací, směřující proti podstatě restitucí, s poukazem na rozpor výkonu práva s dobrými mravy, sám de facto přiznává důvodnost restitučního nároku vedlejších účastníků.

V návaznosti na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. dubna 2000