Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 116/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. -132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. -147, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 24. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. -132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. -147.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání pozemku - stavební parcely č. 111 v Praze 4, zapsané na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území N. Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, č. j. -132, žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v tomto sporu se jednalo již o čtvrté rozhodnutí ve věci samé, kdy v předchozích třech případech Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl. Tato rozhodnutí vždy byla v odvolacím řízení následně zrušena za účelem doplnění dokazování. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, č. j. -147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech znalečného potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení a dále zamítl návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle d (dále jen ) a dále do jejího ústavně zaručeného práva na to, aby byla její věc projednána bez zbytečných průtahů podle y.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. -147, byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořila prostor pro podání dovolání dle . Dovolání však stěžovatelkou podáno nebylo, ačkoliv sama vyslovení přípustnosti dovolání navrhla. Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založila stěžovatelka zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou cíleně hodlala předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Městským soudem v Praze vytvořila prostor.

Podle ustanovení je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužila (obdobně viz rozhodnutí , publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2000

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu