Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 469/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti obce hl. města Prahy, zastoupené JUDr. J. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, č. j. -66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 1999, č. j. -75, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka návrhem ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 1999, se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, č. j. -66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 1999, č. j. -75.

Žalobkyně B. T., se domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat jí nemovitosti v k. ú. V.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999, č. j. -66 byl vysloven právní názor, že spolu s přechodem vlastnického práva k nemovitostem podle přešla na obec hl. m. Prahu i povinnost věc vydat. Nejvyšší soud ČR současně tímto rozsudkem zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1996, č. j. -51 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě citovaného právního názoru Nejvyššího soudu ČR byl Městským soudem v Praze vydán dne 22. června 1999, č. j. -75, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti obce hlavního města Prahy předmětné nemovitosti žalobkyni B. T. vydat.

V postupu obou soudů spatřuje stěžovatelka nepřípustný zásah do jejího základního práva, zakotveného v d v návaznosti na y.

Toto porušení ústavnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla přisouzena povinnost vydat nemovitosti, ač nebyla jejich držitelem v době počátku účinnosti , tedy 1. dubna 1991. Navíc není stěžovatelka držitelem těchto nemovitostí ani v době současné. Výklad o přechodu povinnosti vydat věc na nového nabyvatele považuje stěžovatel pouze za přesvědčení soudu o vydání věci, neboť takový závěr nelze opřít o žádnou konkrétní právní úpravu ani o obecně platnou zásadu. Stanovisko soudu považuje za pohled přirozenoprávní teorie a nikoli za stanovisko pozitivněprávní, kterým se má řídit náš právní stát.

Další porušení ústavnosti spatřuje stěžovatelka v námitce, že B. T. v době běhu původních lhůt (před nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb.) nesplňovala podmínku oprávněné osoby, t. j. státního občanství ČR. Odkazuje přitom na ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a dovozuje, že pokud byla restituentka občanem jiného státu, nemohla podle současné právní úpravy být i občanem České republiky.

V ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR je vysloven právní závěr, že "věci přešly do vlastnictví obce se všemi právy a povinnostmi, které k tomuto majetku přispívají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v , ve znění pozdějších předpisů. Obce jako vlastníci s tímto majetkem tedy převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stihají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost danou restitučními předpisy, t. j. povinnost vydat věc, ke které bude později (po 24. 5. 1999) uplatněn restituční nárok".

Tento právní závěr je zdůrazněn i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 1996, sp. zn. , publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997.

Tento právní názor Nejvyššího soudu ČR, který byl závazný pro rozhodování odvolacího soudu, není protiústavní a Ústavní soud se s ním plně ztotožňuje. Při této příležitosti nutno opět odkázat na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, podle kterého skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nimž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Připuštěním opaku by byl Ústavní soud stavěn do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, které mu podle y nepřísluší.

Pokud se týká druhé námitky stěžovatelky, t. j. nedostatku aktivní legitimace restituentky, nesplnění zákonné podmínky státního občanství, nemá stěžovatelka pro toto tvrzení žádné konkrétní důkazy a svůj názor opírá a o obecnou citaci právní literatury.

Tuto skutečnost uplatnila však stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti. Při řízení u soudu prvého stupně vzal soud za prokázané, že restituentka je oprávněnou osobou podle , ve znění nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Rovněž tak ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku tyto závěry nezpochybňovala. Konečně i v podané ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně uvádí, že nezpochybňuje případný nárok žalobkyně na finanční úhradu.

Ústavní soud při řízení o ústavní stížnosti podle písm. a) y a , ve znění pozdějších předpisů, zkoumá, zda pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Z citace tohoto ustanovení je zřejmé, že ústavní přezkum Ústavního soudu se vztahuje na předchozí rozhodnutí obecných soudů, včetně řízení, která k nim vedla. Není, jak již bylo uvedeno, třetí instancí, aby byl otevřen i pro tvrzení skutečností, které stěžovatelka mohla a měla uplatnit v předchozích řízeních. Pokud se jedná o nově se vyskytnuté závažné argumenty, poskytuje jí pro to jiné zákonné prostředky v dostatečně dlouhých lhůtách. I v této druhé námitce stěžovatelky nelze proto spatřovat protiústavnost.

Proto vzhledem k řádně a včas uplatněnému restitučnímu nároku nemohlo dojít k porušení d, jak tvrdí stěžovatelka. Právě naopak, povinnost povinné osoby vrátit oprávněné osobě její majetek naplňuje obsah cit. y.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 19. dubna 2000