Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33750.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 469/99
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti obce hl. města Prahy, zastoupené JUDr. J. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, č. j. 2 Cdon 596/97 -66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 1999, č. j. 16 Co 197/99 -75, t a k t o :
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka návrhem ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 1999, se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, č. j. 2 Cdon 596/97 -66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 1999, č. j. 16 Co 197/99 -75.
Žalobkyně B. T., se domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat jí nemovitosti v k. ú. V.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999, č. j. 2 Cdon 596/97 -66 byl vysloven právní názor, že spolu s přechodem vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. přešla na obec hl. m. Prahu i povinnost věc vydat. Nejvyšší soud ČR současně tímto rozsudkem zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1996, č. j. 18 Co 423/96 -51 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě citovaného právního názoru Nejvyššího soudu ČR byl Městským soudem v Praze vydán dne 22. června 1999, č. j. 16 Co 197/99 -75, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti obce hlavního města Prahy předmětné nemovitosti žalobkyni B. T. vydat.
V postupu obou soudů spatřuje stěžovatelka nepřípustný zásah do jejího základního práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d v návaznosti na čl. 3 Ústav y.
Toto porušení ústavnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla přisouzena povinnost vydat nemovitosti, ač nebyla jejich držitelem v době počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. , tedy 1. dubna 1991. Navíc není stěžovatelka držitelem těchto nemovitostí ani v době současné. Výklad o přechodu povinnosti vydat věc na nového nabyvatele považuje stěžovatel pouze za přesvědčení soudu o vydání věci, neboť takový závěr nelze opřít o žádnou konkrétní právní úpravu ani o obecně platnou zásadu. Stanovisko soudu považuje za pohled přirozenoprávní teorie a nikoli za stanovisko pozitivněprávní, kterým se má řídit náš právní stát.
Další porušení ústavnosti spatřuje stěžovatelka v námitce, že B. T. v době běhu původních lhůt (před nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb.) nesplňovala podmínku oprávněné osoby, t. j. státního občanství ČR. Odkazuje přitom na ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a dovozuje, že pokud byla restituentka občanem jiného státu, nemohla podle současné právní úpravy být i občanem České republiky.
V ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR je vysloven právní závěr, že "věci přešly zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce se všemi právy a povinnostmi, které k tomuto majetku přispívají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů. Obce jako vlastníci s tímto majetkem tedy převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stihají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost danou restitučními předpisy, t. j. povinnost vydat věc, ke které bude později (po 24. 5. 1999) uplatněn restituční nárok".
Tento právní závěr je zdůrazněn i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96 , publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997.
Tento právní názor Nejvyššího soudu ČR, který byl závazný pro rozhodování odvolacího soudu, není protiústavní a Ústavní soud se s ním plně ztotožňuje. Při této příležitosti nutno opět odkázat na nález Ústavního soudu
sp. zn. II.ÚS 294/95
, podle kterého skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nimž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Připuštěním opaku by byl Ústavní soud stavěn do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, které mu podle čl. 83 Ústav y nepřísluší.
Pokud se týká druhé námitky stěžovatelky, t. j. nedostatku aktivní legitimace restituentky, nesplnění zákonné podmínky státního občanství, nemá stěžovatelka pro toto tvrzení žádné konkrétní důkazy a svůj názor opírá a o obecnou citaci právní literatury.
Tuto skutečnost uplatnila však stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti. Při řízení u soudu prvého stupně vzal soud za prokázané, že restituentka je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. , ve znění nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Rovněž tak ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku tyto závěry nezpochybňovala. Konečně i v podané ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně uvádí, že nezpochybňuje případný nárok žalobkyně na finanční úhradu.
Ústavní soud při řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústav y a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zkoumá, zda pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y. Z citace tohoto ustanovení je zřejmé, že ústavní přezkum Ústavního soudu se vztahuje na předchozí rozhodnutí obecných soudů, včetně řízení, která k nim vedla. Není, jak již bylo uvedeno, třetí instancí, aby byl otevřen i pro tvrzení skutečností, které stěžovatelka mohla a měla uplatnit v předchozích řízeních. Pokud se jedná o nově se vyskytnuté závažné argumenty, poskytuje jí pro to občanský soudní řád jiné zákonné prostředky v dostatečně dlouhých lhůtách. I v této druhé námitce stěžovatelky nelze proto spatřovat protiústavnost.
Proto vzhledem k řádně a včas uplatněnému restitučnímu nároku nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jak tvrdí stěžovatelka. Právě naopak, povinnost povinné osoby vrátit oprávněné osobě její majetek naplňuje obsah cit. čl. 11 odst. 1 Listin y.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. dubna 2000