Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 11/2000

Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. E. S., zastoupené JUDr. J. M. advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, čj. -37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Ministerstva vnitra ČR, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že dne 5. 11. 1993 jí bylo vystaveno osvědčení o státním občanství České republiky. Dne 22. 12. 1993 sice učinila volbu podle ustanovení § 3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb., kterou získala též slovenské státní občanství, nicméně po učiněné volbě učinila na témže úřadu prohlášení, že projevila vůli pouze získat slovenské státní občanství, nikoli vůli pozbýt státní občanství České republiky. Přesto však v následném správním řízení jí vystavení osvědčení o státním občanství České republiky bylo odepřeno a svého práva se nedovolala ani podáním žaloby v řízení podle hlavy druhé v části páté upravující správní soudnictví. Napadený rozsudek, potvrzující správní rozhodnutí o "pozbytí" stěžovatelčiny státní příslušnosti k České republice ex lege, zasahuje tedy do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen ""), Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu"), y, Úmluvy, Paktu, y ČR, y, a y ČR a y. Z těchto, jakož i z dalších, obsáhle rozvedených, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2000 mimo jiné uvedl, že právní názor, z něhož v projednávané věci vycházel, je ústavně konformní. Stěžovatelka pozbyla totiž státní občanství České republiky projevem vlastní vůle získat občanství jiného státu. Z těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministerstvo vnitra uvedlo ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2000, že napadený rozsudek vrchního soudu je plně v souladu jak se zákonnou úpravou, která platila v době rozhodování o stěžovatelčině státním občanství, tak iu ČR. Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu Ministerstva vnitra ČR, sp. zn. II/s-OSOM/51/2505/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo dne 5. 11. 1993 Okresním úřadem v Karlových Varech pod čj. vnitř. 41-S/93 vydáno odsvědčení o státním občanství České republiky. Z osvědčení o vykonání volby státního občanství Slovenské republiky vydaném Obvodním úřadem v Bratislavě 5 dne 22. 12. 1993 je dále patrno, že volbou ze dne 22. 12. 1993 si stěžovatelka zvolila státní občanství Slovenské republiky. V prohlášení z téhož dne ověřeným uvedeným úřadem stěžovatelka uvádí, že volbu státního občanství SR považuje za opci, nikoli tedy za žádost o státní občanství SR, a proto odmítá, aby proti své vůli byla státního občanství ČR zbavena. Na základě žádosti o vystavení osvědčení o státním občanství ČR rozhodl posléze Okresní úřad v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 29. 10. 1997, čj. VV 556/97, tak, že tuto žádost zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodlo pak Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím ze dne 27. 1. 1998, čj. II/s-OSOM/51/2505/97, tak, že toto odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konečně zjistil, že napadeným rozsudkem byla žaloba stěžovatelky proti již citovanému rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR zamítnuta s odůvodněním, že zákon č. ČNR , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, zakotvuje princip jediného státního občanství a vylučuje možnost vzniku dvojího občanství obecným ustanovením a . Princip volby jak ve smyslu gramatickém, tak i historickém, vypovídá o nabytí cizího státního občanství, a pozbytí původního občanství, a to na základě aktivního projevu vůle občana, tedy určitého výběru. Ostatně i plénum Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ve svém nálezu konstatovalo, že způsob pozbytí státního občanství podle ustanovení § 17 citovaného zákona vyplývá ze zásady jediného výlučného státního občanství, na které je tento zákon vybudován. I když Ústavní soud rozhodl v konkrétní ústavní stížnosti ve věci

sp. zn.

tak, že ústavní stížnosti vyhověl, za situace, kdy nález pléna Ústavního soudu a nález IV. senátu se v zásadní otázce přípustnosti dvojího občanství podle platné právní úpravy v České republice rozcházejí, dospěl Vrchní soud v Praze k závěru konformnímu s uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu.

Ústavní soud při svém rozhodování nemohl pominout tu, v projednávané věci základní, skutečnost, že po vydání zamítavých, již citovaných, rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech a Ministerstva vnitra ČR byl přijat , kterým se mění , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dnem 2. 9. 1999. Z ustanovení tohoto zákona, a tedy i , v platném znění, vyplývá, že stěžovatelka ani zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a nabytím státního občanství Slovenské republiky nepozbyla státní občanství České republiky, které kontinuálně u ní trvá. Tento fakt kontinuální existence českého státního občanství stěžovatelky nemůže být proto založen, stejně jako ani zpochybněn, žádným správním či soudním rozhodnutím, a proto i rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by postrádalo jakoukoli funkci.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3.dubna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu