Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 143/2000

Ústavní soud rozhod dne 5. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. S. zastoupené JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2000, čj. -25,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka uvádí, že y ČR a d (dále jen " ") zakotvují jednu ze základních zásad právního a ústavního státu, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Postup Finančního úřadu v Třeboni, který stěžovatelce dodatečně vyměřil daň bez přímé opory v zákoně, však z těchto mezí jednoznačně vybočuje. Vyměřením dodatečné daňové povinnosti došlo navíc k porušení základního práva vyplývajícího z y, neboť finanční úřad způsobem, který nemá oporu v zákoně o daních z příjmu, zvýšil daňové zatížení stěžovatelky tím, že jí neúměrně snížil vykázané výdaje. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Finančního úřadu v Třeboni, sp. zn. 28962/98/088970/3378, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,. sp. zn. 953/120/1999, Ústavní soud zjistil, že na základě kontroly daně z příjmu právnických osob za rok 1997 Finanční úřad v Třeboni dodatečně vyměřil stěžovatelce daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1997 ve výši 998 400,-- Kč. Proti dodatečnému platebního výměru tohoto úřadu stěžovatelka podala odvolání, o kterém Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 8. 1999 rozhodlo tak, že toto odvolání zamítlo. V důvodech svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že stěžovatelka na základě smluv uzavřených s ing. F. S. v rozporu s ustanovením zákona ČNR č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zahrnula do daňových nákladů částku 2 559 762,-- Kč . Správní orgán zjistil, že dne 3. 1. 1997 stěžovatelka prodala kupní smlouvou ing. F. S. pozemky, zastavěné stavbami jejího výrobního areálu, za dohodnutou kupní cenu ve výši 649 570,-- Kč a následnou smlouvou o nájmu se zavázala novému vlastníku za uvedené pozemky platit roční nájemné 3 413 020,-- Kč. Tato transakce byla stěžovatelkou vysvětlována tak, že sledovala zamezit požadavkům zahraničních firem na koupi stěžovatelčina závodu nebo na vybudování společného podniku, kteréžto tvrzení však nebylo doloženo. Správní orgán v této souvislosti poukázal zejména na tu skutečnost, že již konstatované transakce proběhly mezi stěžovatelkou a ing. F.S. jako jejím jediným akcionářem a současně předsedou představenstva. Podle názoru správního orgánu postupoval tedy finanční úřad správně, když nepovažoval smluvené nájemné za náklad na dosažení zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení citovaného zákona.

K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že ing. F.S. je skutečně předsedou představenstva stěžovatelky a současně jejím jediným akcionářem, a že proto v situaci, kdy předestřené argumentace o požadavcích zahraničních firem na koupi závodu či vybudování společného podniku nebyly ničím doloženy, nelze předmětné nájemné považovat ve smyslu ustanovení zákona ČNR č. , za výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Podle ustanovení citovaného zákona, ve znění platném pro rok 1997, se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak a nebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem. Podle názoru krajského soudu v situaci, kdy stěžovatelka vlastnila pozemky, na nichž se nachází výrobní areál, a které prodala za cenu pětinásobně nižší, než představovalo nájemné za tyto pozemky, které se bezprostředně po realizaci prodeje zavázala platit předsedovi svého představenstva, nelze inkriminovaný výdaj považovat za výdaj ve smyslu citovaného ustanovení a je opodstatněn závěr o krácení daňové povinnosti ve smyslu citovaného zákona. Správní orgán neposuzoval platnost uzavřených smluv, což mu zajisté nepřísluší, ale posuzoval věc pouze z hlediska daňového, a to způsobem, proti němuž nelze oprávněně mít námitky.

Uvedené úvahy správního orgánu i krajského soudu považuje Ústavní soud za logické a přesvědčivé a stěží může proto přisvědčiti názoru stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jakékoli z jejích ústavně zaručených práv. Správní orgány posuzovaly otázku výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení zajištění a udržení příjmů citovaného zákona cestou správního uvážení, jinými slovy, nedotýkaly se otázky platnosti uzavřené kupní a nájemní smlouvy, ale zkoumaly věc pouze v intencích zákona ČNR č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tuto skutečnost správně zdůraznil ve svém rozhodnutí již krajský soud, takže nejde o případ, kdy by výkon státní moci jakýmkoli způsobem překročil meze stanovené zákonem nebo kdy by ukládání daní a poplatků nebylo uloženo na základě zákona. Naopak i podle názoru Ústavního soudu, správní orgány i krajský soud ve svých rozhodnutích tuto zákonnou bázi striktně dodržovaly.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána zjevně neopodstatněně, a proto ji podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu