Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
37359.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 22/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94 , ze dne 10. 8. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 593/99 , ze dne 18. 10. 1999,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 95 Ústav y ČR domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 593/99 , ze dne 18. 10. 1999, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94 , ze dne 10. 8. 1999, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení, že je výlučným vlastníkem parcely č. 399/17, zapsané na LV Katastrálního úřadu Plzeň - jih pro katastrální území Ch. č. 248. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily ustanovení § 132 a 157 odst. 2 o.s.ř. , neboť v odůvodnění rozhodnutí nebylo uvedeno, proč soud nevěřil výpovědím svědků V., A. a Z. H. a V. P., ač tito svědci vypovídali, po řádném poučení o důsledcích křivé výpovědi dle § 175 trestního zákona. Nebyla ani hodnocena výpověď odpůrkyně P. L., ve které uvedla, že předmětný pozemek kupovali jako manželé a platil jej tchán V. H., a nikoliv tedy ona a stěžovatel z peněz patřících do BSM. Stěžovatel dále uvedl, že soud hodnotil pouze tu část výpovědi notářky, ve které uvedla, že v roce 1989 bylo možné, aby i za trvání manželství koupil jen jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví pozemek, ale nehodnotil to, že neuvedla, zda jej o takové možnosti poučila. Rovněž neuvedla, že pokud by pozemek koupil pouze jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví, stavební úřad by nevydal stavební povolení na jakoukoliv stavbu, a také by nevyplatil státní příspěvek na stavbu domu.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94 , Ústavní soud ověřil, že v soudním sporu se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je výlučným vlastníkem předmětné parcely a že tato nemovitost nikdy nepatřila do BSM. Soud I. stupně zjistil, že za trvání manželství účastníků, uzavřeného v roce 1988, manželé V. a P. H. dne 22. 5. 1989 uzavřeli kupní smlouvu, která byla registrována Státním notářstvím Plzeň-jih pod č. Reg.412/89, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětnou pozemkovou parcelu nabyli účastníci do BSM, a to bez ohledu na to, jakým podílem přispěli rodiče účastníků na zakoupení této parcely. Dokazováním nebylo ani prokázáno, že uvedená parcela byla získána darem jednomu z manželů. V odvolání stěžovatel namítá, že soud neprovedl hodnocení výpovědi svědků V., A. a Z. H. a F. B. o tom, z jakých peněz byla parcela koupena, a proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo vyvrátit formulaci uvedenou v notářském zápisu - kupní smlouvě, dle které byla parcela koupena do BSM. Poukázal na svědeckou výpověď notářky, která informovala účastníky o možnosti koupi nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho z manželů (za předpokladu, že listino u, potvrzením dárce či svědeckou výpovědí prokáže, že peníze ke koupi nemovitosti patří jen jemu, a dále prohlášení druhého manžela, že na koupi nemovitosti nebyly použity společné peníze). Krajský soud uvedl, že nemá důvod zpochybňovat uvedenou výpověď notářky, kdy se jednalo o zákonný postup a nebyl důvod o věci účastníky neinformovat. Krajský soud hodnotil i to, že ke koupi parcely došlo krátce po uzavření manželství a narození dítěte a vzal v úvahu výpověď Z. H., který uvedl, že v té době manželství fungovalo normálně. Dále vzal v úvahu nesrovnalosti ve výpovědi stěžovatele ohledně částky, kterou mu měl otec na koupi předat a ohledně sumy společných peněz vybraných na svatbě a použitých na koupi parcely. Na základě těchto skutečností, potvrzujících závěry soudu I. stupně, odvolání stěžovatele nevyhověl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná. Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d. Stejně tak již Ústavní soud konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústav y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř. , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí neplývaly. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních příkladů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud přezkoumal stížnost i z hlediska námitky, že soud v odůvodnění rozhodnutí nehodnotil výpovědi některých jednotlivě jmenovaných svědků. Přestože lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu by v tomto směru mohlo být konkrétnější, se zřetelem k celému průběhu řízení a za situace, kdy závěry soudu ohledně výpovědí uvedených svědků z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývají, tato skutečnost sama o sobě nemůže posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces vůči stěžovateli byl nespravedlivý. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele je z odůvodnění rozhodnutí patrno, že krajský soud hodnotil i výpověď notářky, která sepisovala předmětnou smlouvu, přičemž Ústavní soud podotýká, že okolnost, zda notářka stěžovatele poučila o možnosti nabýt pozemek do výlučného vlastnictví, nemá na projednávanou věc vliv, neboť bylo na stěžovateli, aby si zvolil formu právní pomoci a právní prostředek k zajištění svého práva.
Ústavní soud má za to, že v daném řízení byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti opravňující soudy, aby ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti rozhodly. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítanou protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani že by nedostatky v občanskoprávním řízení dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu