Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 10/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu JUDr. I. Ř., Ph.D., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, na zahájení řízení před Ústavním soudem směřujícího proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. ,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným dne 6. 1. 2000 osobně se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. , když tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. . Ve vydání uvedeného usnesení Městského soudu v Praze spatřuje navrhovatel zasažení jeho základních práv a svobod obsažených v odst. d (dále ) a také v a Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. ) následně zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. -202, ze dne 26. 5. 1999, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve kterém namítl, že měli být slyšeni policisté, kteří přijímali oznámení poškozené (které zachytili do úředního záznamu) s tím, že obsah těchto záznamů je rozporu s pozdějšími výpověďmi poškozené.Upozornil na určité rozpory ohledně charakteru a rozsahu zranění poškozené, když v tomto směru poukázal na to, že zranění poškozené konstatována lékařskou zprávou nekorespondují s popisem násilí poškozenou a konečně obsáhle poukazoval na osobnost poškozené, když nesouhlasil se závěry vyvozenými ze znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Provedené dokazování v tomto směru pokládá za neúplné s tím, že aktivní obrana poškozené nebyla prokázána, a proto nelze dospět k závěru, že by se navrhovatel dopustil úmyslného jednání, které mu bylo kladeno za vinu. O podaném odvolání rozhodoval následně Městský soud v Praze, který jej usnesením, č.j. -226, ze dne 21. 9. 1999, podle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že závěry nalézacího soudu (týkající se jak skutkových zjištění, tak i právního hodnocení případu) považuje za správné a úplné. Poukázal na podrobné a konzistentní výpovědi poškozené, na lékařskou zprávu a zranění poškozené i přiléhavé závěry klinického psychologa. K požadovanému výslechu policistů, kteří vyhotovili úřední záznam, soud poukázal na to, že se jednalo o relativně stručný popis události, který sloužil k převozu poškozené k lékařskému vyšetření, a proto také uzavřel, že jejich výslech se takto jeví jako nadbytečný. Obhajobu navrhovatele tak podkládal za spolehlivě vyvrácenou, když poukázal i na to, že nebyl shledán žádný motiv, který by vedl poškozenou k podání trestního oznámení.

Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem potom navrhovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze a v rámci svého návrhu v zásadě opakoval argumentaci, kterou uplatnil v odvolání, které podal v řízení před obecnými soudy. Z hlediska ústavně právního má za to, že zmíněným rozhodnutím byla zasažena jeho základní práva a svobody, jak jsou obsažena v y a poukázal i na ustanovení a Úmluvy vyjádřené slovy "....Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon...." resp. slovy, že....každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.....který rozhodne...o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu....Současně poukázal i na nález Ústavního soudu ČR

sp. zn.

, který dle jeho názoru na posuzovanou věc dopadá. Vzhledem k uvedenému má za to, že v uvedeném případě byla porušena ústavní zásada práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a uložil Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, respektujíc vpředu uvedenou ústavní zásadu.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil i Městský soud v Praze jako účastník řízení a ten, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko pouze odkázal na písemné vyhotovení svého (napadeného) rozhodnutí.

Na tomto místě nutno opakovaně připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a z tohoto pohledu není ani oprávněn zasahovat do jeho rozhodovací činnosti. To ovšem jenom tehdy, pokud tyto soudy svým postupem a následným rozhodováním neporušují základní práva či svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vycházeje z této skutečnosti a po zvážení všech okolností případu, argumentace soudů i argumentace uplatněné navrhovatelem dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jádrem námitek navrhovatele jsou jeho výhrady směřující do pravdivosti a věrohodnosti výpovědí poškozené a v těchto souvislostech poukaz na její lékařská vyšetření stran jejího poranění i podaný znalecký posudek z oboru psychologie, jakož i neprovedení výslechu policistů, kteří přijímali trestní oznámení poškozené. Jeho tvrzení, že trestní řízení v této věci bylo vedeno tendenčně, ve snaze jej uznat vinným a odsoudit, nemůže Ústavní soud přisvědčit. To proto, že nemá oporu v dokazování provedeném obecnými soudy. Oba soudy totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), respektujíce jeho příslušná zákonná ustanovení, týkající se zejména provedení důkazů v rámci celého trestního řízení. To ať už z hledisek obecných vyjádřených zejména v ustanovení § 89 tr.ř. či specifických týkajících se jednotlivých stadiích trestního řízení, a to jak v rámci řízení přípravného, tak i v řízení před soudem (§ 207 až § 215, § 263 odst. 6 tr.ř.). Postup předpokládaný trestním řádem byl soudy respektován a vyjádřen i v jejich rozhodnutích. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud uvedl a přesvědčivě vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno, proč a kterým důkazům věřily, stejně jako proč a které důkazy pominuly (namítaný výslech policistů). V naznačeném směru ani Ústavnímu soudu ČR nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr.ř.), a to při zachování hranic ústavnosti vymezující právo na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že namítané právo navrhovatele na spravedlivý proces v projednávané věci nebylo zasaženo, když jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno jeho právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu.

V konečném důsledku tak ani Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelem namítaných základních práv obsažených v y i a Úmluvy. V souvislosti s poukazem navrhovatele na nález Ústavního soudu, sp.zn.

, nelze než konstatovat, že v předmětné věci bylo řízení vedené před obecnými soudy jako celek spravedlivě s respektováním principů zakotvených v d, jakož i zásad uvedených v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu