Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 366/99

Ústavní soud

rozhodl dne 6. dubna 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice Brno, zastoupené JUDr.

M. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

1. 6. 1999, čj. 4 -238, za účasti 1) Vrchního soudu

v Olomouci, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,

a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství

v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1998, čj. -194, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6.1999, čj. 4 -238, se ve výroku o trestu zrušují. Vezbývající části se ústavní stížnosti zamítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka setrvává na svém

tvrzení, že ze strany poškozeného ing. B. šlo o provizi za

provedené zprostředkování, nikoli o půjčku, takže pokud krajský

soud dospěl v tomto pochybném případě k závěru o její vině,

porušil tím jednu ze základních zásad trestního řízení, totiž že

v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto

pochybení v rámci odvolacího řízení nenapravil ani soud druhého

stupně, a proto jeho rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelčiných

ústavně zaručených práv podle y základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyl prokázán úmysl

stěžovatelky vedoucí k podvodnému jednání. Z těchto důvodů

stěžovatelka proto navrhuje, aby usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ve věci odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně

bylo zrušeno.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2000

poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, nad jehož rámec

nepovažuje za potřebné nic dodat. Z tohoto důvodu považuje ústavní

stížnost za neopodstatněnou.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2000

rovněž poukázal na skutková zjištění i právní závěry obsažené

v jeho rozsudku ze dne 14. 12. 1998.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření ze

dne 27. 3. 2000 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k obsahu

ústavní stížnosti vyjádřit.

Krajské státní zastupitelství v Brně se v určené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud

zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 22.

4. 1998 obžalobu na stěžovatelku proto, že dne 16. 9. 1993

uzavřela s ing. M. B. smlouvu o půjčce na 1 000 000,-- Kč na

zakoupení rodinného domku pro svou dceru, kteroužto částku dne

17. 9. 1993 v Brně vyzvedla z účtu jmenovaného, avšak ve stanovený

termín ani později peníze nevrátila, čímž se dopustila trestného

činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Krajský

soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 1998, čj. -86, podle

§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci

k došetření, a to mimo jiné pro nedostatečnou důkazní hodnotu

listinných důkazů. Na podkladě stížnosti Krajského státního

zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2.

9. 1998, čj. -97, napadené usnesení zrušil a krajskému

soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Krajský soud na základě provedených důkazů rozhodl rozsudkem

ze dne 14. 12. 1998, čj. -194, tak, že stěžovatelku uznal

vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního

zákona, neboť dne 16. 9. 1993 uzavřela s ing. M. B. smlouvu

o půjčce částky 1 000 000,-- Kč splatné do 14 dnů, kteroužto

zajistila i podpisem směnky na řad vlastní bez protestu na částku

1 000 000,-- Kč ze dne 17. 9. 1993, v tentýž den uvedenou částku

vyzvedla, ačkoli věděla, že ve stanovené lhůtě nebude schopna

částku 1 000 000,-- Kč vrátit a uložil jí trest odnětí svobody

v trvání 5 let s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Podle názoru

krajského soudu lze mít za prokázáno, že mezi stěžovatelkou

a poškozeným vznikl právní vztah půjčky, že věděla, že svým

jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem

a byla s tím srozuměna, a jednala proto v nepřímém úmyslu ve

smyslu ustanovení § 4 trestního zákona.

Krajský soud jednání stěžovatelky považuje za nemorální

a společensky velmi nebezpečné, neboť zneužila pomoci ing. B. Za

těchto okolností považuje krajský soud za naplněnu i podmínku

stupně společenské nebezpečnosti jakožto materiálního znaku

trestného činu. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud

napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že s většinou

námitek ze strany stěžovatelky se vypořádal již krajský soud

v odůvodnění napadeného rozsudku, a neshledal proto důvody

k odchylnému posouzení věci, jak pokud se týče viny, tak i výše

uloženého trestu.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona při stanovení

druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti

trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy

a poměrům pachatele. Jak se výslovně uvádí v ustanovení § 3 odst.

4 trestního zákona, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je

určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,

způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých

byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho

pohnutkou. Trest se tedy ukládá v závislosti na závažnosti činu

vyjádřené stupněm nebezpečnosti pro společnost, která je

rozhodující pro stanovení druhu a výměru trestu. Pro stupeň této

nebezpečnosti je mimo jiné určující zejména význam chráněného

zájmu.

Čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím

nebezpečnější jsou útoky vedené proti němu, což přirozeně platí

i naopak. To vše znamená, a to i v projednávané věci, že

nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze posuzovat

izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového chování,

jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že ponechává

otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu dosavadních

vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž

i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné

následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. Tento stěžejní

princip vedoucí k ukládání trestu však obecné soudy zcela

pominuly, ačkoli jim bylo známo, že v době, kdy ing. M. B. poskytl

stěžovatelce plnění ve výši 1 000 000,-- Kč, tj. dne 17. 9. 1993,

byla buď jemu jako fyzické osobě, případně firmě B., vyměřena

Finančním ředitelstvím v Brně pokuta v souhrnu asi 10 000 000,--

Kč (věc sp. zn. 47/3833/476/93 Finančního ředitelství v Brně - 3

723 582,-- Kč, věc sp. zn. 45/3831/478/93 - 5 335 971,-- Kč,

případně věc sp. zn. 46/3832/477/93 - 4 662 555,-- Kč). Jak

vyplývá z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 1.

1994, sp. zn. 2/375/49/94, rozhodlo toto ředitelství ve věci

pokuty uložené pod sp. zn. 45/3831/478/93 po vydání zrušujícího

rozhodnutí Ministerstva financí ČR tak, že ing. B. byla uložena

pokuta ve výši 1 020 000,-- Kč za porušení cenových předpisů, když

bylo zjištěno, že při obchodní činnosti s lehkým topným olejem

zakalkulováním některých neoprávněných nákladů poškodil kupující,

a to ve značném rozsahu.

To vše podle názoru Ústavního soudu znamená, že ing. B.

v době poskytnutí peněžitého plnění ve výši 1 000 000,-- Kč

stěžovatelce si byl dobře vědom situace, v jaké se nachází,

i následků, jaké mu hrozí, přičemž lze stěží pochybovat o tom, že

hledal také způsoby a cesty, jak uložení tak vysokých pokut

odvrátit, resp. alespoň zmírnit jejich výši. Jinak si totiž nelze

vůbec vysvětlit, proč ing. B. se stěžovatelkou po předání uvedené

peněžité částky byl několikráte v Praze, kde jednal kupř. s ing.

J. S. a L. S. Ing. J. S. do konce roku 1992 pracovala na

Federálním ministerstvu financí, v době návštěvy stěžovatelky

a ing. B. však již pracovala jako ekonomka v zahraniční firmě,

a protože na úsek cenových předpisů nebyla specializována,

odkázala oba na ing. V. z Bratislavy.

Ing. L. S., který pracoval jako soukromý ekonomický poradce,

uvedl ve své svědecké výpovědi dne 29. 10. 1998, že stěžovatelka

jej oslovila s tím, že její známý ing. B. má nějaké problémy

s finančním úřadem a že z tohoto důvodu se také s ing. B. sešel.

Svědek dále konstatoval, že v záležitosti ing. B. byl asi dvakrát

na Ministerstvu financí ČR za účelem získání informací, přičemž

s ing. B. byl dohodnut na odměně kolem půl milionu korun, pokud by

se mu podařilo pokutu podstatně snížit. Tato svědecká výpověď

koresponduje i s fakturou vystavenou ing. L. S. na částku 500

000,-- Kč, v níž jsou ing. B. účtovány práce související

s organizačním a ekonomickým poradenstvím zaměřeným na zvrácení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci sp. zn.

47/3833/476/93 o uložení pokuty s. r. o. B., a to s odkazem na

ústní smlouvu uzavřenou v září 1993. Ing. M. B. dopisem ze dne 9.

8. 1994 odmítl uvedenou fakturu uhradit pro její neopodstatněnost

a také proto, že činnost L. S., jak výslovně připustil, není možno

ohodnotit tak, jak se oba dohodli, a že tedy předmět ústní dohody

nebyl naplněn.

Za relevantní pro posouzení věci považuje však Ústavní soud

především výpověď svědka Dr. Mgr. M. B., který v době, kdy

zastupoval ing. B., pracoval na částečný úvazek jako právník

i v jeho firmě. Tento svědek uvedl ve své výpovědi dne 29. 10.

1998, že ohledně částky 1 000 000,-- Kč, poskytnuté stěžovatelce,

byl požádán ing. B. o zahájení jednání s ní až po určitém časovém

odstupu od poskytnutí půjčky. Pokud jde o jednání s finančními

orgány, po zrušení rozhodnutí těchto orgánů Krajským soudem

v Brně, jak doslovně uvedl, se "už na Krajském finančním

ředitelství v Brně licitovalo vlastně už jen o výši těchto pokut".

Ústavnímu soudu se možnost, že by výše uložení pokuty v řízení

před finančním orgánem měla být předmětem licitování, jeví

přirozeně jako značně pochybná, a to při vědomí problematičnosti

mnohých případů, vyplývajících i z jisté dvojznačnosti některých

předpisů, nicméně právě tento moment navozuje bezprostředně to, co

z hlediska již konstatovaného stěžejního principu v trestním

řízení je ve vztahu k poškozenému podstatné, totiž to, že pro ing.

B. zůstala až do konce vyřízení jeho pokut finančními orgány

i celá záležitost se stěžovatelkou otevřena, a proto i přístupna

různým modifikacím a výkladům. Jinými slovy, pokud by v rámci

tohoto procesu "licitování" se ukázalo, že na snížení pokuty měla

nebo mohla mít určitou zásluhu i stěžovatelka, potom by patrně

vymáhání poskytnutého plnění se ubíralo v jiném rámci, a to

zejména pokud jde o jeho rozsah. Jinak lze stěží vysvětlit, proč

první písemná urgence ing. B. je teprve ze dne 5. 7. 1994 a teprve

dne 13. 11. 1995 je sepisován návrh na vydání směnečného

platebního rozkazu, proti němuž stěžovatelka se bránila podáním ze

dne 22. 4. 1996, v němž opakuje stejné tvrzení, kterým se bránila

i v trestním řízení, že totiž šlo o provizi za

zprostředkovatelskou činnost, tedy tvrzení, o němž z morálního

hlediska lze mít vážné pochybnosti, které však v trestním řízení

má, pokud jde o otázku trestu, jinou dimenzi.

Právo na soudní ochranu podle y zahrnuje

v sobě i právo na respektování všech stěžejních principů trestního

řízení, tedy i právo na uložení spravedlivého trestu. Tento

stěžejní princip trestního řízení však obecné soudy nerespektovaly

a jejich rozhodnutí je v tomto směru v extrémním rozporu

s hledisky určujícími uložení trestu.

Ústavní soud proto pro porušení stěžovatelčiných ústavně

zaručených práv zakotvených v 36 odst. 1 y ústavní stížnosti

podle ustanovení ,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl

a rozhodnutí obecných soudů (tedy z důvodu procesní ekonomie

i obsahově napadený rozsudek Krajského soudu v Brně) podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona ve výroku

o trestu zrušil, zatímco ve zbývající části ústavní stížnost

zamítl, neboť jinak v hodnocení důkazů obecnými soudy neshledal

nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. dubna 2000

Odlišné stanovisko k nálezu

sp. zn.

ze dne 6.4.2000

Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím

a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:

Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného

soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už

charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu,

se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla

odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1

a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda

velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody

v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na

samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně

obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr.

zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení

trestu pod spodní zákonnou hranici. Je věcí obecných soudů, aby se

znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit.

ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez

nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit

a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené

spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že

(zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující

mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci

více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona).

Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného

zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich

rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7

rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny

nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly,

když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na

stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž

obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít

pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do

rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní

zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva

nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem

chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií

pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi

předmětem útoku. Na základě výše uvedených skutečností odmítám

názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce

porušen d.

V Brně dne 6. 4. 2000

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu

sp. zn.

ze dne 6.4.2000

Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení , o Ústavním soudu, připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:

Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu, se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr. zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení trestu pod spodní zákonnou hranici.

Je věcí obecných soudů, aby se znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit. ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že (zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona). Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly, když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi předmětem útoku.

Na základě výše uvedených skutečností odmítám názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce porušen d.

V Brně dne 6. 4. 2000