Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 29/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2000.

Návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , a jednak podle ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 4. 3. 2000.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a spravedlivý proces, obsažené v , 5 a d, právo na soudní ochranu podle ustanovení věty prvé y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že v průběhu přípravného řízení nevyšly najevo žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly vazební důvody a ani z odůvodnění rozhodnutí soudů žádné takové konkrétní skutečnosti nevyplývají, a proto je třeba soudní rozhodnutí pokládat za nepřezkoumatelná a odporující principům řádného a spravedlivého procesu. Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (

sp. zn.

a

sp. zn.

), kterých se již dovolával ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu a z nichž vyvozuje, že jimi Ústavní soud stanovil zásady pro rozhodování o vazbě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle y ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ČR ochrana ústavnosti. Seznámil se s oběma usneseními obecných soudů, kterými byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v , 5 a d, jakož i práv obsažených v , větě prvé y ČR a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.

Z usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že prodloužení lhůty trvání vazby u obviněného je obecnými soudy zdůvodňováno stavem řízení, kdy je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost. Navíc došlo ke spojení jeho trestní věci s trestní věcí dalšího obviněného, je nutné opakovat výslechy svědků i některých obviněných a existuje obava z jejich ovlivňování. Obava, že by se při propuštění na svobodu mohl skrývat nebo uprchnout, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu, je podmíněna okolností, že se obviněný nezdržoval v místě svého bydliště.

Je třeba konstatovat, že krajský soud při svém rozhodování zcela v intencích ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho vadu, spočívající v tom, že o prodloužení lhůty vazby nad jeden rok rozhodovala soudkyně a nikoli senát, zrušil. Rovněž správně postupoval podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.

Ústavní soud konstatuje, že otázka existence či neexistence příslušného vazebního důvodu je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu. Úkolem Ústavního soudu je zjištění, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Pokud se týká rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vazby, na něž stěžovatel poukazuje, nutno uvést, že první z nich konstatuje, že odůvodněnost ústavní stížnosti v daném případě byla dána protiústavním postupem obecných soudů již v době vzetí obviněného do vazby, kdy trestní stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem a opíralo se o nezákonně opatřené důkazy. V odůvodnění druhého rozhodnutí pak Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele a taková další skutečnost v daném případě zjištěna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že nelze jednoznačně tato rozhodnutí Ústavního soudu vztáhnout na probíhající řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť jeho trestní věc s uvedenými kauzami není totožná.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu