Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 127/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. -11, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Uvedl, že má za to, že napadené usnesení je v rozporu s a d (dále jen " "), jakož i s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konečně i v rozporu s u ČR. Poukázal na to, že Úmluvy zakládá jeho právo na to, aby byla záležitost stěžovatele projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o občanských právech a závazcích stěžovatele. Na druhé straně stěžovatel konstatoval, že y připouští, aby zákon obsahoval negativní enumeraci případů, resp. věcí, vyňatých z generální klausule. Čl. 36 odst. 2 y je tak oproti Úmluvy zužující. Stěžovatel vyslovil názor, že by se proto mělo vycházet z Úmluvy. Poukázal současně na své občanské právo, aby věc projednal nezávislý a nestranný soud. Vzhledem k tomu, že ČR nepřímo předpokládá existenci Nejvyššího správního soudu, vyslovil stěžovatel domněnku, že je zřejmě odňat svému zákonnému soudci tím, že neexistuje sudiště, na něž by se za situace, že by bylo zřízeno, obrátil dříve než na Ústavní soud. Dále stěžovatel uvedl, že neúplné správní soudnictví tak, jak je koncipováno v páté části (dále jen " "), neumožňuje soudu, aby rozhodoval o všech občanských právech stěžovatele.

V uvedené věci Vrchní soud v Praze zastavil usnesením, sp. zn. , ze dne 18. 1. 2000, řízení o návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 14. 6. 1999, č. j. 2362/99 - 1000, kterým bylo k rozkladu stěžovatele potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 3. 2. 1999, č. j. 2221/98-5010. Citovanými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo rozhodnuto o tom, že na nemovitosti, k nimž uplatnil stěžovatel restituční nárok, se vztahuje , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle ustanovení zákona o půdě v souvislosti s restitučním nárokem stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že na stěžovatelem nárokované nemovitosti se vztahuje cit. zákon vzhledem k ustanovení zákona o půdě, neboť se jedná o nemovitosti, které patřily k původní zemědělské usedlosti. K zastavení řízení dle ustanovení zákona o půdě došlo z toho důvodu, že byla pouze řešena předběžná otázka, zda předmětné nemovitosti jsou či nejsou zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení zákona o půdě nebo na základě jiného restitučního předpisu. Orgány veřejné moci uvedly, že od posouzení této předběžné otázky odvisí rozhodnutí ve věci samé a jedná se proto v daném případě o rozhodnutí předběžné povahy, které neřeší věc samu. S odkazem na ustanovení proto soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že u předmětného restitučního nároku se jedná pouze o předběžnou otázku a nikoli o věc samu. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu ustanovení a 3 , neboť o restitučním nároku stěžovatele bude rozhodováno v řízení podle zákona o půdě.

Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasil. Uvedl, že k rozhodnutí předběžné povahy by šlo v tom případě, kdyby řešilo kompetenční konflikt mezi dvěma správními orgány. V dané věci se však řešil kompetenční spor o pravomoc správního orgánu a soudu, přičemž, jak uvedl stěžovatel, došlo-li k údajnému odmítnutí spravedlnosti napadeným usnesením, nemohla justice nikterak zasáhnout. Stěžovatel dále namítl, že je podstatná především okolnost, podle kterého restitučního předpisu se bude v uvedeném případě postupovat a ne pouze vyřešení kompetenčního konfliktu z pohledu příslušného orgánu veřejné moci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou. V souzené věci se jedná o použití ustanovení , které vylučuje ze soudního přezkumu mimo jiné i rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy. Taxativní výčet ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla vyjádřeného v myšlence tzv. pozitivní generální klauzule, tj. v uplatnění principu, podle kterého může každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné moci, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí ( část věty první y). Tyto výjimky z generální klauzule jsou možné jedině při respektování u stanovených podmínek. Předpokladem uplatnění těchto výjimek je okolnost, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y ( věta druhá y), že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených u upraveny pouze zákonem (čl 4 odst. 2 y) a že při aplikaci ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena ( y). Ustanovení y zahrnuje případy, kdy o subjektivním právu rozhoduje orgán veřejné správy a každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen jeho rozhodnutím, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soudní řízení podle části páté má v těchto případech specifickou povahu, neboť správní rozhodnutí je přezkoumáváno pouze v rozsahu, ve kterém zasahuje do subjektivního práva, a to pouze z hlediska zákonnosti. Ustanovení však současně připouští možnost, aby na základě výjimek stanovených výslovně zákonem byla některá rozhodnutí z přezkoumávání vyloučena. Této možnosti využívá právě ustanovení

Ústavní soud se ustanovením již dříve v rámci své judikatury zabýval (viz

sp. zn.

) a návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítl. Podle přesvědčení Ústavního soudu použitím tohoto ustanovení, které vytváří mez základního práva na soudní ochranu ve smyslu y, nejsou podstata a smysl tohoto základního práva dotčeny. Právo fyzických a právnických osob na soudní ochranu je totiž dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného.

Z ustanovení druhá věta y vyplývá, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y. Toto ustanovení navazuje na první větu y, která je citována výše. Z porovnání obou vět tohoto odstavce lze usuzovat, že druhá věta y má na mysli jiná základní práva a svobody (podle y) než základní právo na soudní ochranu, jinak by totiž bylo vyloučení práva na soudní ochranu vždy v rozporu s u a dovětek první věty druhého odstavce ("nestanoví-li zákon jinak") by smysl neměl.

Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý zejména právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k uvedenému ustanovení mj. vyplývá, že právo na spravedlivé řízení je koncipováno především jako zásada "rovnosti zbraní", tj. zásada, aby každá strana v procesu měla stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z těchto stran nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (věc Delcourt, A-11, 1970). Zásada spravedlivého procesu se vztahuje též na rozhodnutí správního orgánu, jestliže neodpovídá požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podléhá tak následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí (rozsudek ve věci Le Comte, A-58, odst. 29, 1983).

V uvedené věci Ústavní soud zvažoval, zda lze přisvědčit stěžovateli v tom smyslu, že y je ustanovením zužujícím výklad dle Úmluvy. Po zvážení všech právních prostředků k ochraně základního práva a svobody stěžovatele, resp. všech konkrétních právních okolností, však dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit ani v tomto ohledu s názorem stěžovatele. V daném případě lze uzavřít, že postupem orgánů veřejné moci nedošlo k nijakému porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Příslušné ustanovení o nepřípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy bylo do zařazeno právě proto, že jde o rozhodnutí předběžné, svou povahou nikoli konečné. Není žádný důvod k tomu, aby soudnímu přezkumu byla podrobena již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, když zákonem je zaručen soudní přezkum konečného (meritorního) rozhodnutí správního orgánu. S odkazem na shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu považuje se napadená právní úprava za ústavně konformní a opakovaný návrh na její zrušení za nepřípustný.

Po stránce věcné Ústavní soud konstatuje, že při rozhodování podle písm. a) y ČR vychází zejména ze zkoumání, zda je napadené ustanovení v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu y (takže jeho zrušení není nezbytné), nebo zda toto ustanovení ústavně konformní není. V tom případě by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud proto zkoumal v dané věci vazbu i na případné porušení y ČR. Podle věta první y ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle y každý kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Úmyslem zákonodárce nepochybně je, v daných souvislostech, zásadně poskytovat zákonem stanoveným způsobem soudní ochranu. Současně však, jak již bylo uvedeno, v souladu s ustanovením y, v ustanovení vypočítává ta rozhodnutí správních orgánů, u kterých je soudní přezkum vyloučen. Z podaného rozboru je tedy zřejmé, že ustanovení , které se týká mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy, není v napadeném rozsahu s ustanovením y ČR a s y v rozporu.

Vzhledem k okolnosti, že předmětný návrh na zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze věcně s návrhem na zrušení ustanovení bezprostředně souvisí, posuzoval Ústavní soud opodstatněnost jak návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i návrhu na zrušení napadeného ustanovení, současně. Ústavní soud po zvážení všech výše uvedených souvislostí návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením. Návrh na zrušení ustanovení , vyjádřeného slovem "rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy" Ústavní soud odmítl s odkazem na ustanovení , dle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl (viz.

). Pokud jde o zbývající část ustanovení , která se týká vyloučení rozhodnutí správních orgánů procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách ze soudního přezkumu, vyšel Ústavní soud z toho, že v tomto směru citované ustanovení napadeným rozhodnutím uplatněno nebylo. Proto byl v tomto rozsahu návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítnut s odkazem na ustanovení , neboť byl podán osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. března 2000