Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 632/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. B. G., Csc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 11. 11. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 16. 12. 1999.

Návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. . Posledně jmenovaný soud zamítl žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s ostrahou pro účel výkonu trestu odnětí svobody.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v d, když oba soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že trest mu uložený v předchozím trestním řízení je nepřiměřeně přísný, neboť svou družku nechtěl usmrtit, pouze podlehl nekontrolovatelně svým emocím, když se mu přiznala k nevěře s jiným mužem. Měl být podle svého přesvědčení odsouzen nejvýše pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení nebo podle tr. zákona. Na svou obhajobu dále uvádí, že je ve věku nad šedesát let, ve výkonu trestu odnětí svobody je nepřetržitě déle než osm let, po celou dobu se chová řádně, obdržel několik kázeňských odměn.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle y ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ČR ochrana ústavnosti. Seznámil se s usnesením Krajského soudu v Plzni, který zamítl jeho stížnost do usnesení okresního soudu o zamítnutí jeho žádosti o přeřazení do věznice s ostrahou a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v d (nedotknutelnost osobní svobody) nedošlo.

Z usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením § 39b odst. 4 písm. a) tr. zákoníku o přeřazení do věznice jiného typu, podle jehož ustanovení z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit odsouzeného, kterému byl uložen výjimečný trest a který dosud nevykonal alespoň deset let tohoto trestu. Krajský soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že u stěžovatele dosud neuplynula zákonem stanovená lhůta pro přeřazení, když trest spolu se zápočtem vazby nastoupil dne 27. 11. 1992 a ustanovení trestního zákona soudu nedává možnost rozhodnout jinak.

Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly k rozhodnutí soudů o přeřazení odsouzeného do mírnějšího režimu věznice, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci. Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k situaci, kdy by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jak má na mysli ustanovení d, tedy že by došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu