Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 233/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.S., zastoupeného advokátem JUDr. L.L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 1996, čj. -13, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1997, čj. -31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhal, aby ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 1996, čj. -13, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1997, čj. -31.

Z napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem id. 1/2 nemovitosti - domu v P. Další spoluvlastnicí předmětné nemovitosti je sestra stěžovatele H.S., a to k id. 1/6 a spoluvlastnicí zbývajících id. 2/6 nemovitosti byla až do své smrti 25. 12. 1994 jejich matka E.S. a otázka vlastnictví tohoto podílu je předmětem dědického řízení. Stěžovatel

uzavřel dne 5. 3. 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti a jeho sestra H.S. podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na určení neplatnosti této smlouvy, neboť smlouva byla uzavřena pouze stěžovatelem, bez souhlasu

ostatních spoluvlastníků domu. Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu vyhověl a v rozsudku ze

dne 27. 2. 1996, čj. -13, určil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná, neboť nebyla uzavřena vážně. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně svým rozsudkem ze dne 5. 2. 1997, čj. -31, potvrdil, neboť dospěl k právnímu závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je pro nedostatek souhlasu alespoň některého z dalších spoluvlastníků neplatná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a v návaznosti na y ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen y, ČR v prvém odstavci, věta před středníkem, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel namítá, že právní závěr Městského soudu v Praze je v rozporu se zákonem a napadeným rozhodnutím tohoto soudu byla porušena jeho právau ČR založená, neboť v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, jelikož soud nerozhodoval v souladu se zákonem.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření vedlejší účastnice řízení a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. .

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření plně odkázal na rozsudek ze dne 5. 2. 1997, čj. -31, který považuje z hlediska právního posouzení věci za správný. Odvolací soud se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy k nebytovým prostorům, kterou uzavřel pouze jeden ze spoluvlastníků, ačkoliv neměl na nemovitosti většinový podíl. Odvolací soud řešil tuto problematiku na podkladě ustanovení a 2 a na základě ustanovení , o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

Vedlejší účastnice řízení H.S. ve svém písemném vyjádření uvedla, že je přesvědčena, že navrhovatel nesplnil některé předpoklady k podání ústavní stížnosti, a to zejména předpoklady její přípustnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť dne l.1.1996 vstoupila v platnost novela , která v ustanovení umožňuje účastníku řízení podat odvolacímu soudu návrh na přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu i v případě, že by rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto své právo však stěžovatel neuplatnil. Dále vedlejší účastnice řízení uvedla, že stěžovatel považuje ústavní soud za II. odvolací instanci a dle jejího názoru nebylo žádné ústavní právo stěžovatele napadnutými rozhodnutími porušeno. Jako vedlejší účastnice řízení se plně ztotožnila s nálezem a odůvodněním soudu prvého i druhého Stupně. K jednání stěžovatele pak sdělila, že neplatná nájemní smlouva byla mimo jiné stěžovatelem uzavřena s mentální rezervací k vlastní výhodě, k obcházení zájmů a ku škodě spoluvlastníků, zejména pak výší dohodnutého nájmu v lokalitě, kde je výše nájmů stanovena v rozhodně vyšších hodnotách. V dalším vedlejší účastnice navrhla zkoumat, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o určení neplatnosti nájemní smlouvy věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82y vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , vyplývá, že soudy v řízení poskytly účastníkům stejnou možnost bránit svá práva a prokazovat uváděná tvrzení. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Navíc je nutno si uvědomit, že neúspěch ve sporu neznamená, že stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že v předmětné věci nebyl porušen y v návaznosti na ustanovení a 95y ČR.

Ústavní soud se zabýval námitkami vedlejší účastnice řízení, přičemž konstatuje, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě dle ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou vedlejší účastnice řízení, a to, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení občanského soudního

řádu. Podle ustanovení odst. l může odvolací soud vyslovit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud se jedná o "rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". Je tedy na účastníkovi řízení, zda považuje "svůj případ" za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a podá návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, či svého práva nevyužije. V žádném případě však nevyužití možnosti podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nemá za následek odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.

Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 3. 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu