Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 68/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. P. D. a A. D., obou zastoupených JUDr. M.B., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. , Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1997, čj. - 78, a Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, čj. - 59,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé manželé D. podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 3. 2. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadají v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a navrhují jejich zrušení, protože nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo určeno, že dům čp. 112 se zastavěnou plochou p. č. 679/1, 679/2 a zahradou p. č. 678 je ve spoluvlastnictví M. S. a J. S., které vystupují jako žalobkyně v určovací žalobě. Mají za to, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v d, když soudy při svém rozhodování sporu o určení vlastnictví vycházely ze zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, důkazy hodnotily nesprávně a dospěly tak k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatelé vesměs opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1997, čj. - 78, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, potvrdil podle ustanovení rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, čj. - 59, kterým bylo určeno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi, každá k ideální 1/2 nemovitostí zapsaných ve výpisu z katastru nemovitostí na LV č. 495 v katastrálním území S., obec Brno, jako dům čp. 112 se zastavěnou plochou p. č. 679/1, zastavěnou plochou p. č. 679/2 a zahrada p. č. 678, když tyto nemovitosti se nikdy nestaly věcí opuštěnou ve smyslu ustanovení , ve znění před novelou provedenou , podle kterého (věty první) "věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu". Odvolací soud zaujal stanovisko, že žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo. K prohlášení Obvodního národního výboru Brno I, plánovacího a finančního odboru, ze dne 13. 3. 1990, kterým byl prohlášen předmětný majetek za opuštěný s tím, že tohoto majetku se ujímá čs. stát (který pak převedl dům čp. 112 do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných - zde stěžovatelů - a s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva společného osobního užívání k předmětným pozemkům), odvolací soud vyslovil názor, že toto je pouze jedním z důkazů, k němuž soud přihlíží, avšak není jím vázán. Dovolání odvolací soud připustil s tím, aby bylo zjištěno, zda výklad ustanovení , ve znění před novelou, provedený soudy obou stupňů, je v souladu s právním názorem soudu dovolacího, když tato problematika dosud v rozhodovací činnosti soudů ČR řešena nebyla.

Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, čj.

- 96, Ústavní soud zjistil, že dovolání podané žalovanými - zde stěžovateli - bylo podle zamítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Ve vztahu k výše zmíněnému prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ze dne 13. 3. 1990 dovolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nejde o rozhodnutí, z něhož je soud povinen podle vycházet. Jde o pouhé stvrzení či deklaraci příslušného státního orgánu, že (podle jeho úvahy či posouzení) určitá věc se již dříve a ze zákona (na základě obč. zákoníku) stala vlastnictvím státu. K přechodu vlastnictví podle obč. zákoníku nebylo třeba žádného úředního rozhodnutí a také zmíněné prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ani rozhodnutím ve smyslu není. K otázce správné aplikace ustanovení věty první obč. zákoníku, ve znění před novelou provedenou , dovolací soud zaujal toto stanovisko: "Předpokladem připadnutí věci státu bylo, aby vlastník věci ji opustil, tj. aby jakkoli projevil vůli, jíž se navždy vzdával svých vlastnických práv k ní. Podle názoru dovolacího soudu otázka, zda účastník právního vztahu (v úmyslu dosáhnout určitého cíle) jednal konkrétním způsobem, něco svými činy či nečinností projevoval - konal či nekonal, něčeho se zdržoval či něco trpěl (např. zda něco napsal, něco zničil, na něco nereagoval, něčemu přihlížel), je otázkou skutkovou, a nikoli právní. Proto také otázka, zda se vlastník věci choval či jednal takovým určitým způsobem, z něhož by bylo možno usoudit na jeho vůli věc opustit, je otázkou skutkovou. V tomto směru však odvolací soud učinil skutkové zjištění, že "žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo". Z tohoto zjištění současně logicky vyplývá skutkový závěr, že neučinily nic, z čeho by šlo usoudit na vzdání se vlastnictví předmětných nemovitostí. Jak již bylo vyloženo výše, tento skutkový závěr nemůže dovolací soud v případě přípustnosti dovolání založené výrokem soudu podle přezkoumávat a naopak z něho musí vycházet. Správné aplikaci obč. zákoníku na uvedené skutkové zjištění pak logicky odpovídá správný závěr, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu podle tohoto ustanovení, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly."

Ústavní soud konstatoval, že v daném případě posledním procesním prostředkem, který , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k ochraně práva poskytuje ( ), je rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele se zaměřil na zjištění, zda tímto rozhodnutím bylo ve smyslu písm. a) citovaného zákona porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že při projednávání předmětné věci bylo postupováno v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Svůj postup soudy řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud zaujímá stanovisko shodné se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, že totiž žádné ustanovení zákona nebrání soudu v posuzování sporné otázky, zda určitá věc byla svým vlastníkem skutečně opuštěna a zda tedy přešla či nepřešla na stát, i když ji stát začal považovat za své vlastnictví. Tomu odpovídá správný závěr Nejvyššího soudu ČR, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly.

Při rozhodování tohoto sporu o určení vlastnictví tedy obecné soudy respektovaly zásady, týkající se práva na soudní i jinou právní ochranu obsažené v hlavě páté d, a nelze jim z tohoto hlediska nic vytknout. Ústavní soud proto musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul