Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 520/99

Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. E., zastoupeného

JUDr. J. B., advokátem, proti postupu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, Krajského státního zastupitelství tamtéž a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [ , , , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel postup Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ve věci vedené pod čj.

ČVS: KVV-148/10-97, resp. KZv 36/97, a tvrdil, že postupem Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, Krajského státního zastupitelství tamtéž a Vrchního státního zastupitelství v Praze dochází k porušování , , 3 a d a a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel zejména v tom, že jeho obhájci není umožňována účast u úkonů trestního řízení, které se konají v zahraničí, a stejně tak není řádně vyrozumíván o úkonech přípravného řízení, které se konají před vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel dovozuje, že pokud mu nebyla v zahraničí umožněna účast na provedeném úkonu, který se bezprostředně týkal jeho klienta, jde o porušení Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení d.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci a za jakých podmínek lze jejich rozhodnutí považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha, 1995). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, kdy a za jakých okolností shledává svoji pravomoc zasáhnout do dosud pravomocně neskončeného řízení vedeného před obecnými soudy nebo do řízení před jinými orgány veřejné moci(k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha, 1996).; stručně shrnuto: pokud nebylo pravomocně skončeno řízení vedené před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) podle daných procesních předpisů (v dané věci trestního řádu) a stěžovatel v rámci tohoto řízení a následného přezkumu nadřízeným orgánem tvrzených porušení základních práv a svobod nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, není z ústavněprávního hlediska dán důvod pro ingerenci Ústavního soudu, neboť je plně v kompetenci obecných soudů, aby v rámci instančního přezkumu se zabývaly vznesenými námitkami, a to v rámci řízení, které bude před nimi probíhat a tato tvrzená porušení práv stěžovatele jako obviněného (zejména tvrzené porušení práva na obhajobu) v souladu s ust.

§ 2 odst. 6 tr. ř. posoudily v rámci konečného rozhodnutí věci.

Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno a rovněž ze samotné povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. března 2000