Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 487/99

Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní stavby holding, a. s., zastoupené JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

9. července 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 1999 ( -37), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresní úřadu, okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 3. srpna 1998

(PÚ-3841/92/Mp/VII/B), kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví nemovitostí tam uvedených ve prospěch fyzické osoby odlišné od stěžovatele, a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil ustanovení d a ustanovení y ČR a d, aniž by však podrobněji rozvedla, v čem porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 10, Praha 1995).

Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani v případě, že obecný soud rozhoduje o žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Pokud totiž obecný soud potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo vysloveno, že vlastníkem předmětných nemovitostí

(v rozhodnutí přesně označených a popsaných) je fyzická osoba, která na ně uplatnila restituční nárok, pak takovéto rozhodnutí obecného soudu nelze než považovat za souladné se stávající judikaturou Ústavního soudu. Nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky tak, jak jsou rozvedeny v ústavní stížnosti, totiž, že pokud došlo k převodu nemovitostí z vlastnictví původní povinné osoby na jinou osobu, není tato (rozumí se nový nabyvatel) povinna k vydání předmětných nemovitostí. V této souvislosti pak Ústavní soud pouze konstatuje, že pokud k předmětným nemovitostem byl řádně uplatněn restituční nárok na vydání věci, pak tento nárok v důsledku zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, přešel i na stěžovatele v novém právním stavu a s takovými právními vadami, v jakém tyto nemovitosti byly před vložením do majetku stěžovatelky (k tomu srov. např. nález ve věci nepublikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

Ústavní soud proto neshledal svoji pravomoc přezkoumávat právní závěry obecného soudu tak, jak s nimi stěžovatelka vede polemiku, a proto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. března 2000