Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 313/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Antonína Procházky a Miloše Holečka o ústavní stížnosti Z. a E.N., oba zastoupeni advokátem JUDr. S.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 16. 2. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali s odvoláním na porušení y a , , a d zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, zamítající návrh stěžovatelů na vydání stavby a pozemků, opírající se o restituční , o mimosoudních rehabilitacích, proto, že vydání stavby údajně brání ztráta stavebně technického charakteru ve smyslu uvedeného zákona, přičemž ztrátu stavebně technického charakteru soudy dovodily pouze na základě zjištění znalců o změně stavebních prvků dlouhodobé životnosti v nadpolovičním rozsahu, aniž by došlo k vyhodnocení všech provedených důkazů a aniž by byly splněny obě podmínky uvedeného zákona (zásadní přestavba a v důsledku toho ztráta původního stavebně technického charakteru stavby). Pokud jde o restituční nárok stěžovatelů stran pozemků, byl tento nárok zamítnut s odkazem na uvedeného zákona, dle něhož se nevydávají pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, ačkoliv dle téhož zákona vydání pozemků nebrání, pokud právo osobního užívání bylo zřízeno v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby uživatele, příp. pokud toto právo bylo zřízeno v souvislosti s převodem jiných nemovitostí do vlastnictví téhož uživatele za podmínek uvedených v . Konečně stěžovatelé odmítli názor Krajského soudu v Ostravě a potažmo Vrchního soudu v Praze o tom, že u nich není dán restituční titul dle uvedeného zákona, a to proto, že nepopíraný nedostatek registrace řádně uzavřené kupní smlouvy byl způsoben nepřípustným zásahem státu a tedy zneužitím jeho oprávnění.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. , z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, opírající se o , byl zamítnut pokud jde o stavbu proto, že s ohledem na závěr znaleckých posudků, dle nichž u stropů a krovů jakožto prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v objektu, bylo vzato za prokázáno, že jde o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, a tudíž ji dle uvedeného zákona nelze vydat. Pokud pak jde o pozemky, byl nárok stěžovatelů zamítnut s odkazem na uvedeného zákona, dle něhož se nevydávají pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, aniž by byla zkoumána aplikovatelnost ustanovení

§ 4 odst. 2. V neposlední řadě došlo k zamítnutí nároku stěžovatelů proto, že jako nabyvatelé neprokázali restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. f), tj. existenci soudního rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o převodu majetku z důvodu opuštění republiky prodávajícím. Protože okolnosti uvedené v a 4 uvedeného zákona nastupují, tak jak uvádí Krajský soud v Ostravě, teprve za předpokladu, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a že tvrzený restituční titul je dán, započal Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti ( y) svá zkoumání řešením ústavnosti aplikace a interpretace v dané věci obecnými soudy.

Dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti.

Ze spisového materiálu i shodných tvrzení účastníků ( ) plyne, že stěžovatelé jakožto nabyvatelé uzavřeli kupní smlouvu s prodávajícími, kteří opustili republiku dne 4. 8. 1980, tedy v době, kdy dle , před novelizací, provedenou bylo ke vzniku smlouvy třeba rozhodnutí o registraci. Dále bylo zjištěno, že k této registraci nikdy nedošlo. Tato situace současně znamená nejen že soudní rozhodnutí o neplatnosti smlouvy nepřicházelo jakožto předpoklad aplikovatelnosti v úvahu, neboť nelze prohlašovat za neplatné to, co ještě ani nevzniklo, resp. neexistuje, ale také že stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami dle resp. že, jak uvádí Krajský soud v Ostravě, ustanovení na daný případ nedopadá. Vzhledem k tomu, že takováto interpretace aplikovatelnosti rozlišuje dvě skupiny smluv o převodu majetku, které byly uzavírány občany před odchodem do ciziny, totiž na tu skupinu smluv, které byly uzavírány za účinnosti , ve znění do účinnosti , a u kterých restituční titul dle nepřichází v úvahu a dále na tu skupinu smluv, které byly uzavírány za účinnosti , ve znění po novele provedené , a u nichž rozhodnutí o registraci smluv již nebylo podmínkou vzniku, ale účinnosti smluv, v důsledku čehož lze také aplikovat uvedený restituční titul, zkoumal Ústavní soud za účelem eventuelního postupu dle , o Ústavním soudu, tj. za účelem přerušení řízení o ústavní stížnosti i otázku ústavnosti potud, pokud eliminuje, aniž by proto existoval dostatek rozumných důvodů, jako oprávněné osoby nabyvatele smluv, které byly uzavřeny dle , ve znění dle novely provedené V tomto směru dospěl k závěru, že ustanovení samo o sobě není co vytknout, neboť pro všechny osoby, na které se toto ustanovení vztahuje, stanoví stejné podmínky, přičemž to, že zákonodárce mohl pamatovat i na skupinu osob, které předmětné smlouvy uzavíraly do novely , provedené , nelze považovat z pohledu pravomocí Ústavního soudu jakožto negativního zákonodárce, oprávněného pouze ke zrušení právních smluv, za protiústavní.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i pokud by nedostatek registrace řádně uzavřené kupní smlouvy naplňoval skutkovou podstatu , šlo by o nárok prodávajících a nikoliv stěžovatelů jako nabyvatelů.

Všechny shora uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

JUDr. Vojtěch Cepl

V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu