Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 268/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.Š., zastoupeného JUDr. M.H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 1998, čj. -8, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na porušení , , a, d a y zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým byl ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 1995, čj. -53, zamítnut jeho návrh na omluvu a náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti dle . Na odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v roce 1993 publikoval deník R. sérii lživých údajů o jeho osobě, ačkoliv zastával funkci GP, přičemž jediným důvodem byla politická a názorová rozdílnost na řešení komunistických zločinů, a to s tím důsledkem, že na funkci rezignoval. Konkrétně dále stěžovatel namítal povšechnost a povrchnost přístupu soudu, pokud jde o odůvodnění napadených rozsudků, zejména v návaznosti na objektivně prokázaný skutkový stav věci. Dále uvedl, že články představovaly politickou kampaň zaměřenou nikoliv proti jeho osobě, ale proti funkci GP s cílem jeho odvolání či vynucení rezignace, tedy že ve skutečnosti šlo o dosažení odstranění vysokého státního představitele jinými než zákonnými postupy. V souvislosti s rozhodnutím soudu stran odškodnění v penězích vyslovil stěžovatel názor, že v kauzách tohoto druhu je rozhodující minulá a osobní politická rozdílnost a dále konstatoval, že právo lze obhajovat stejným způsobem, jakým se v minulosti obhajovalo bezpráví.

Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje na projednávanou věc. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze se žalobou stěžovatele na ochranu osobnosti ve znění "R. se omlouvá JUDr. J.Š., bývalému GP ČR za pomlouvačné a nepravdivé články, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o tom, že bývalý GP ČR JUDr. J.Š. nezaplatil daně z desetitisícových dolarových příjmů za pronájem bytu ve vlastním bytě v P., a že tedy dluží státu daně a penále celkem ve výši 357.000,- Kč. Není rovněž pravdou, že JUDr. J.Š. dostával za pronájem bytu v domě v P., celkem 1.250,- US dolarů měsíčně, jak jsme v R. zveřejnili dne 15. 9. 1993, a dále dne 17. 9. 1993 a 25. 9. 1993" zabývaly a na základě dokazování, provedeného v souladu s ustanovením dospěly ke skutkovému závěru o tom, že tvrzení "GP J.Š. nepřihlásil k povinnému zdanění příjmy, které mu plynou z pronájmu bytu v jeho vile v P., prokázalo to vyšetřování, které na základě článku R. zahájila před týdnem policie", je pravdivé. Dále, že tvrzení "nájemní smlouva je podepsána do r. 1995 a Š. podle našich zjištění přináší 1.250,- dolarů měsíčně" je zkresleno v části, kde se konstatuje měsíční příjem 1.250,- USD, avšak s tím, že tento nepřesný údaj byl uveden na pravou míru v článku z 25. 9. 1993. Dále dospěly obecné soudy ke skutkovému závěru, že tvrzení "dlužná částka může vzhledem k výši nájemného a délce trvání nájmu dosahovat statisícové výše", je nepravdivé, neboť dlužná částka dosahuje řádově desetitisíců, a poté, že tvrzení "že totiž Š. neplatil daně ze statisícových příjmů z pronájmu bytu ve své vile cizincům" je tvrzení pravdivé, když za rok 1992 byl dodatečně zdaněn příjem 141.120,- Kč a za rok 1991 94.080,- Kč, a konečně že tvrzení "podle našich propočtů, vycházejících ze současných předpisů ( , o správě daní a poplatků) měl Š. z těchto svých příjmů zaplatit daně ve výši 65.340,- Kč, vzhledem k tomu, že tak - jak už jsme informovali - neučinil, měl by podle téhož zákona zaplatit do dnešního dne penále ve výši 285.000,- Kč. Pokud by finanční úřad využil ustanovení cit. zákona, činila by celková částka, kterou bývalý GP dluží státu na daních, 357.000,- Kč", je tvrzení zkreslené. Stran právního posouzení věci pak oba soudy zaujaly stanovisko, že podstata podávaných informací, tj. že stěžovatel nezaplatil daň z příjmů, jež mu plynuly z pronájmu jeho nemovitosti, byla pravdivá, a že omluva, přicházející v úvahu za nepravdivé, resp. zkreslující údaje, není přiměřená konkrétnímu zkreslení pravdy, neboť vyznívá tak, že se stěžovatel žádného krácení daně nedopustil, a proto žalobu zamítly. Ústavní soud má pak za to, že pominul-li stěžovatel svou daňovou povinnost, týkající se v r. 1992 částky 141.120,- Kč a v roce 1991 částky 94.080,- Kč, a uváží-li se, že částka 1.250,- USD byla uvedena na pravou míru (420,- USD), potom přijetí nikoliv zanedbatelných částek (141.120,- Kč a 94.080,- Kč) a tendence novin uvést věc do adekvátnější roviny, pokud jde o přijaté částky (420,- USD namísto původních 1.250,- USD), jsou momenty, bránící věc posunout do ústavně právní roviny. Uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik zřejmé, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

JUDr. Vojtěch Cepl

V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu