Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 431/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. M., a Ing. Š. P., oba zastoupeni JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 11. 6. 1999 a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 14. 8. 1998,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení d (dále jen ""), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo určeno, že důvody vydědění žalobkyně, uvedené A.P. vě o vydědění, nejsou dány.

Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, zamítl Okresní soud v Kolíně rozsudkem, čj. -40, ze dne 24. 9. 1997, žalobu S. P., aby bylo určeno, že důvody vydědění žalobkyně její babičkou A. P., zemřelou dne 30. 6. 1994, uvedené vě o vydědění ze dne 7. 11. 1990 a dodatku z 10. 4. 1992, nejsou dány. K odvolání žalobkyně však Krajský soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 14. 8. 1998, rozsudek prvoinstančního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl. Stěžovatelé proto podali proti tomuto rozhodnutí dovolání, které však Nejvyšší soud ČR zamítl svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 11. 6. 1999.

Napadeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelé nejprve vytýkají nesprávnost právního závěru, že žalobkyně neměla možnost ve svých 13 letech z objektivních důvodů poskytnout jakoukoliv pomoc své babičce. K tomu uvádějí, že jejich babička A. P. sepsala dne 7. 11. 1990u, označenou jako "moje poslední vůle", ve které vyjádřila přání, aby po její smrti veškerý její majetek zdědili stěžovatelé. Dále zde uvedla: "výslovně si nepřeji, aby po mně dědila S. P, která je rovněž vnučka, a to proto, že se chovala vůči mně nevhodně. Ač ostatní potomci mě podporovali a podporují, ona neprojevila vůbec o existenci mé osoby a o mé potřeby zájem, ani mi jako matce neoznámila úmrtí svého otce, mého druhého syna Š. P. a nevypravila mu pohřeb ani nezřídila hrob". Dne 10. 4. 1992 zůstavitelka sepsalau označenou jako "dodatek k mé poslední vůli ze dne 7. 11. 1990", v níž uvedla: "výslovně si přeji, aby se vydědění vnučky S. P. vztahovalo i na její potomky". V době, kdy byla sepisována ze dne 7. 11. 1990, bylo možno podle tehdy platného znění uplatnit jako jediný důvod pro vydědění skutečnost, že potomek v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. V této době však již bylo, jak připomínají stěžovatelé, vnučce S. 17 let, a přesto se po smrti svého otce s babičkou nekontaktovala a nereagovala na žádné pokusy ze strany babičky o navázání kontaktu prostřednictvím společných známých žijících v Americe, ani nereagovala na pokusy o telefonické spojení. O navázání kontaktu se pokusila až v okamžiku, kdy se dozvěděla v USA o restitucích, a šlo jí podle názoru stěžovatelů o uplatnění jejích majetkových práv. Do té doby o existenci babičky a o tom, že by také mohla babička něco potřebovat, nevěděla. Stěžovatelé v tom spatřují její hluboce nemorální postoj a rozhodnutí babičky o vydědění bylo proto zcela na místě.

V další námitce pak stěžovatelé dávají najevo svůj nesouhlas s právním závěrem, že z 10. 4. 1992 je samostatnouu, a že tedy nejde o pokračování projevu vůle zůstavitelky, který započal sepisemy ze dne 7. 11. 1990. Proces sepsání závěti byl však podle stěžovatelů dovršen až v roce 1992, tedy za platnosti novely, která rozšířila důvody pro vydědění i na ty, které byly uvedeny v závěti ze dne 7. 11. 1990. Oběy je proto třeba chápat jako celek a platnost důvodů vydědění je třeba posuzovat podle předpisů platných ke dni, kdy byl pořízen dodatek, tj. ke dni 10. 4. 1992. Oba obecné soudy však tyto důvody vydědění neakceptovaly, neboť podle názoru stěžovatelů vycházely z nesprávného právního názoru, že oběy je třeba posuzovat jako dvě samostatnéy, a to vždy podle v té době platných právních předpisů. Pokud tedy obecné soudy s ohledem na obě shora uvedené námitky rozhodly, že důvody vydědění nejsou dány, zasáhly tak do základního práva stěžovatelů na dědictví zaručeného jim v y, a proto navrhují, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. .

Po zvážení všech námitek vznesených stěžovateli a seznámení se s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Meritum ústavní stížnosti představují dvě námitky stěžovatelů týkající se právních závěrů učiněných Krajským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR, přičemž stěžovatelé obě tyto námitky již uplatnili ve svém dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze. První námitka se týká otázky, zda byla žalobkyně ve svých 13 letech schopna posoudit význam událostí vztahujících se k nemoci a úmrtí svého otce z hlediska důležitosti informací o těchto událostech pro prarodiče, a zda měla možnost jim poskytnout v tomto směru jakoukoliv pomoc. Druhá námitka se pak týká otázky, zday ze 7. 11. 1990 a z 10. 4. 1992, v nichž je obsažen právní úkon závěti a vydědění, je třeba posuzovat samostatně nebo jako jeden celek, kdy pak jeho platnost z hlediska důvodů vydědění je třeba vztáhnout k právním předpisům účinným k 10. 4. 1992. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí o dovolání oběma otázkami obsáhle zabýval a zaujal k nim právní názor shodný s právním závěrem Krajského soudu v Praze, s nímž se však stěžovatelé neztotožňují. Pokud stěžovatelé tyto své námitky proti právním závěrům zaujatým Krajským soudem v Praze uplatnili již v dovolání a posléze je uvádějí i v ústavní stížnosti, staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani vrcholem soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Takové dotčení základních práv stěžovatelů z titulu tvrzeného porušení y však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Učiněné závěry, plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, které bylo provedeno za dodržení principů spravedlivého procesu, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily v napadených rozhodnutích právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu