Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 39/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti M.P., jako účastníka řízení, zastoupené advokátem JUDr. S.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.1996, č.j. -141, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.4.1996, č.j. -123, za účasti J.P. a J.M., jako vedlejších účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem podaným společně s J.P. obrátila na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností ze dne 4.2.1997, která Ústavnímu soudu došla téhož dne a která trpěla vadami, k jejichž odstranění byli stěžovatelka i J.P. Ústavním soudem vyzváni, zejména tou vadou, že nebyli řádně zastoupeni ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na uvedenou výzvu reagovala pouze navrhovatelka, vady svého podání odstranila a doplnila podanou ústavní stížnost.

Spolunavrhovatel ústavní stížnosti J.P., ač doloženě vyzván, neodstranil vady svého návrhu, zejména si neustanovil zástupce, jak to vyžaduje . Jeho návrh jako účastníka - spolunavrhovatele nebylo možno odložit podle cit. zákona, neboť jeho spolunavrhovatelka vady společného návrhu odstranila a řízení o ústavní stížnosti pokračovalo. V řízení o ústavní stížnosti měl proto J.P., jako osoba, která se účastnila řízení,

z něhož stížností napadená rozhodnutí vzešla ( ), postavení vedlejšího účastníka. K věci se již, kromě stanoviska obsaženého v ústavní stížnosti, dále nevyjádřil.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.1996, č.j. -141 (v původním návrhu nesprávně označeného č.j. -141), a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.4.1996, č.j. , neboť těmito rozsudky mělo dojít k porušení základních práv navrhovatelky, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť postup soudů byl v rozporu s d a článků 81, 82 odst. 1 a 90 y ČR.

Svou ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatelka tím, že soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s tvrzeními žalobců uvedenými v žalobě a při soudních jednáních. Soud měl podle jejího názoru provést důkazy právními předpisy platnými v roce 1973, to jest v době uzavírání kupní smlouvy. Zpochybňuje také znalecký posudek, který byl v řízení použit. Namítá, že soudy I. a II. stupně nepřihlédly k některým důkazům. Soud I. stupně porušil svou poučovací povinnost podle a neupozornil žalobce na vady žaloby, ani neposkytl žalobcům potřebnou lhůtu k odstranění vad. Namítá, že soudy se nezabývaly otázkou dobré víry žalovaného při uzavírání kupní smlouvy, když zejména nezjišťovaly, zda žalovaný je z obce, kde se nemovitosti stát zmocnil, zda zná M.P. a zda on nebo jeho rodiče nebyli členy zastupitelského orgánu, který se majetku T. a M.P. zmocnil. Dovozuje, že oba soudy zřejmě nepřihlédly k , který se bezprostředně týkal sporu. Stěžovatelka rovněž namítá, že ve věci rozhodovali soudci, kteří nerozhodovali objektivně. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, vyžádaného od Okresního soudu v Českých Budějovicích, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky a J.P., aby soud vyslovil, že vlastnické právo vedlejšího účastníka J.M. k domu č.p. 13 a stavební parcele č. 36 v katastrálním území K. přechází na stěžovatelku a J.P., a to na každého jednou polovinou. Žalobci se domáhali vydání předmětných nemovitostí, jejichž původními vlastníky byli jejich rodiče T. a M.P., a které jsou nyní ve vlastnictví žalovaného, s tím, že jsou splněny podmínky přechodu vlastnického práva podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť žalovaný měl získat uvedené nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a za nižší cenu, než odpovídala platným předpisům.

V písemném vyjádření Okresní soud v Českých Budějovicích, zastoupený JUDr. M.R., předsedkyní senátu, uvádí, že se nedomnívá, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých právech. V průběhu celého řízení měla možnost účastnit se projednávání věci, vyjadřovat se a navrhovat ke svým tvrzením důkazy. Pokud jde o zjištění skutkového stavu věci a na ně navazující právní hodnocení věci, odkazuje zcela na odůvodnění rozsudku. Není zcela jasné, z čeho stěžovatelka dovozuje, že rozhodování okresního soudu nebylo objektivní, když lze vyloučit osobní vztah soudkyně jak k účastníkům, tak k projednávané věci. Okresní soud má za to, že k porušení základních práv a svobod stěžovatelky

nedošlo.

Krajský soud v Českých Budějovicích za zemřelého předsedu senátu JUDr. V.V. zastoupený JUDr.Z.J., ve svém vyjádření uvádí, že námitka, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily nárok žalobců podle ust. § 6

2

odst. 1 písma) zákona o půdě, i když toto posouzení bylo v souladu s návrhem, který podali oba žalobci, a že soud měl využít ustanovení a upozornit žalobce na vady žaloby a na skutečnosti, že mají svůj nárok opřít o ustanovení , případně měl žalobcům poskytnout potřebnou lhůtu k odstranění vad, byla vznesena již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní řádně vypořádal. Odvolací soud zjistil, že nemovitost označovaná jako č. 13 byla výměnkem k usedlosti č. 1. Za předpokladu, že výměnek tvořil nedílnou součást usedlosti, vztahoval se na tento výměnek trest propadnutí majetku uložený rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 1952, sp.zn. , a současně opatření spočívající v zabrání majetku matky žalobců. V trestním řízení byl odsouzen otec žalobců. Za tohoto předpokladu vztahovalo by se na vydávání této nemovitosti ustanovení zákona o půdě. Pokud nemovitost č. 13 by byla zcela samostatnou, nepropadávala by na základě shora uvedeného rozsudku z roku 1952, a pak by se na vydávání této nemovitosti vztahovalo ustanovení zákona o půdě, tedy odnětí bez právního důvodu. To by se týkalo i případu, kdy by k odnětí předmětných nemovitostí došlo ještě před vydáním trestního rozsudku. Odvolací soud se přiklonil k prvnímu předpokladu, přičemž zdůraznil, že je nadbytečné se touto otázkou blíže zabývat, neboť právní důsledky z těchto skutečností vyplývající jsou zcela totožné. Ze znění ustanovení zákona o půdě vyplývá, že postavení oprávněných osob a jejich nároky jsou zcela shodné bez ohledu na skutečnost, podle kterého z písmen ustanovení přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu.

K údajnému nesprávnému posouzení ceny, za niž byla nemovitost žalovanému prodána, krajský soud uvádí, že okresní soud nařídil ve věci zpracování znaleckého posudku, z něhož bylo zjištěno, že cena dohodnutá v kupní smlouvě nebyla nižší, než odpovídalo ceně stanovené podle vyhl. č. S tímto názorem se krajský soud ztotožnil a podrobně tento názor zdůvodnil. Odvolací soud nezjistil ani porušení tehdy platné , o správě národního majetku.

Další námitky, spočívající zejména v tom, že soudy nezjišťovaly, zda žalovaný je z obce, ve které se nachází předmětná nemovitost, či zda zná M.P., jsou právně irelevantní a uvedené údaje nemohly rozhodnutí soudů ovlivnit.

Za stejně nepřípadný považuje krajský soud poukaz stěžovatelky na článek "Přechod vlastnického práva podle ", publikovaný v časopise rozhledy č.1/1997, kdy šlo právě o rozhodnutí v této věci, a to z toho důvodu, že jde o článek uveřejněný až po rozhodnutí odvolacího soudu. Postup soudů obou stupňů byl podle názoru krajského soudu v souladu se zásadami spravedlivého procesu, oba soudy provedly nezávadné řízení, provedené důkazy zhodnotily podle ustanovení a vyvodily z nich správné závěry. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Vedlejší účastník J.M., ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po podrobném seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , s vyjádřením Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal. Okresní soud i krajský soud se věcí stěžovatelky zabývaly pečlivě a podrobně.

O této skutečnosti svědčí skutečnost, že jednání okresního soudu bylo svoláno celkem dvanáctkrát, ke všem jednáním byla stěžovatelka, resp. její právní zástupce, zvána, k věci se vyjadřovala, navrhovala důkazy, které byly soudem provedeny, některé důkazy si okresní soud sám opatřil, některé provedl k návrhu žalovaného. Okresní soud v průběhu řízení umožnil změny žalobního petitu navržené stěžovatelkou.

Ústavní soud neshledal porušení zásad spravedlivého procesu ani po stránce aplikace právních předpisů, které se na řešené otázky vztahovaly. Důvod a způsob použití právních předpisů pro posouzení daného případu objasnil okresní soud, a pak zejména podrobně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud neshledal důvod tento postup zpochybňovat. Proto ani v tomto směru nebylo možno přisvědčit argumentům stěžovatelky, které se v tomto směru objevovaly již v průběhu soudních řízení a opakovaně v podané ústavní stížnosti.

Ze shora uvedených důvodů, a také proto, že konkrétní důvody v ústavní stížnosti uvedeny nebyly, nemůže Ústavní soud akceptovat námitku směřující k neobjektivnímu rozhodování soudců obou soudů. Za relevantní argument nelze považovat zveřejnění článku obsahující právní názor krajského soudu na projednaný případ v odborném časopise v roce 1997, když tento článek byl publikován až v době po nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, což nastalo dne 20.12.1996.

Jak Ústavní soud zjistil, nemůže být pochyb o tom, že rodiče stěžovatelky byli minulým režimem postiženi, což se ostatně promítlo do usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.9.1990 č.j. -16, kterým byla podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušena soudní rozhodnutí z roku 1952, postihující rodiče stěžovatelky. Z toho také vycházely soudy obou stupňů, když konstatovaly, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona o půdě, jako děti původních vlastníků zemědělské usedlosti.

Pro úspěšné uplatnění nároku podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, tedy vůči povinným osobám, které jsou osobami fyzickými, stanovil však zákon další, náročnější podmínky. Jejich naplnění se rovněž stalo v daném případě předmětem posuzování obecných soudů, které v řádně vedeném procesu dospěly k závěrům, jak uvedeno ve výrocích jejich rozhodnutí. Podle zjištění učiněných Ústavním soudem obecné soudy, vědomy si významu řízení vztahujícího se k posouzení nároků oprávněných osob, nepochybně postižených nedemokratickým režimem, poskytly jejich právům dostatečnou ochranu. Žaloba stěžovatelky a vedlejšího účastníka J.P. směřovala ke zcela specifické skupině povinných osob, tedy fyzickým osobám, které měly požadovaný majetek nabýt zcela specifickým způsobem, tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele,

4

což, pro konstatování jeho povinnosti vyhovět nároku oprávněných osob, bylo nutno ve smyslu restitučních zákonů dokázat. To se však v daném řízení, přes pečlivé a důkladně provedené důkazní řízení ze strany obecných soudů, nepodařilo. Tím však není nikterak dotčen nárok oprávněných osob na finanční náhradu podle příslušných ustanovení výše citovaného restitučního zákona.

Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení y nebo d, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. března 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

5