Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 362/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. -28, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 1999, domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, j. -28. Tímto napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 1. 1999, j. -20, kterým soud prvého stupně rozhodl o návrhu stěžovatelky na přerušeni řízeni podle ustanoveni 5 109 odst. 1 pism. b) ve sporu o zrušení podílového spoluvlastnictví k domu čp. 50 zapsaném na LV č. 59 pro katastrální území H., obec Praha a jeho přikázání do vlastnictví stěžovatelky tak, že se nepřerušuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebot' tento soud neshledal podmínky pro postup dle y. V daném sporu se stěžovatelka domáhala přerušení řízení podle 5 109 odst. 1 písm. b) druhá a třetí věta s odůvodněním, že ustanovení 5 142 odst. 1 třetí věta je v rozporu s d (dále jen "") a v rozporu s Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol Úmluvy"). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné, i když v podstatě z jiných důvodů, nebot' dle jeho názoru ustanovení 5 142 není v rozporu s y ani s Dodatkového protokolu Úmluvy a není tedy důvod k přerušení řízení dle 5 109 odst. 1 písm. b) věta druhá a třetí .

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvádí úpravu institutu přikázání společné věci do výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků a tvrdí, že

ustanovení třetí věta nepřiměřeně zvýhodňuje spoluvlastníka s větším podílem, nebot' on snáze zástavní smlouvou na předmětnou nemovitost získá úvěr v potřebné výši na zaplacení přiměřeně nižší náhrady. Jde o nerovnost předmětu vlastnictví. Účastníci sporu rozhodovaného podle ustanovení tak nemají rovné postavení před zákonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení , které umožňuje vypořádání spoluvlastnictví věci, jíž nelze rozdělit, přikázáním jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu, je v rozporu jak s úmluvou tak i su, protože porušuje její rovnost před zákonem.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který ve svém písemném vyjádření ze dne 24. 8. 1999 konstatoval, že napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil, když se již přímo v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky, shodnými s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Proto Městský soud v Praze zcela odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud, pokud stížnost neodmítne podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, připojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. -28, a vyjádření Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro její projednání před Ústavním soudem, neboť je nepřípustná.

Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle y a není další soudní instancí. Není proto ani oprávněn hodnotit a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zvláště rozhodnutí procesní povahy, pokud současně nenastal zásah dou zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejde však o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věci tedy nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.

Ústavní soud je při svém rozhodování podle y ČR vázán pravidly řízení podle , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení tohoto zákona- je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnuti ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé před obecnými soudy dále pokračuje a stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí.

Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek pro výjimečné použití ustanoveni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, nebot' ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud podle ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. 3. 2000

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu