Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 616/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. V. a J. V., obou zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , , ze dne 27. 7. 1999, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , ze dne 17. 2. 1998, a sp. zn. , ze dne 6. 4. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 1999, domáhají zrušení uvedených rozsudků Městského soudu Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3. Uvádějí, že ústavní stížnost podávají přesto, že proti napadenému rozsudku podali dovolání, s ohledem na to, že ve smyslu ustanovení bude o přípustnosti tohoto dovolání rozhodovat dovolací soud, který dosud pro krátkost lhůty nerozhodl. Svou ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na zrušení ustanovení . Doplňkem ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 2000 stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť dle jejich názoru ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a současně navrhli odložení vykonatelnosti stížností napadených rozsudků.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Jak vyplývá z ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely , která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil Ústavní soud v usnesení , ze dne 11. září 1996, ve kterém vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení a

(č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelé v odvolacím řízení navrhovali vyslovení přípustnosti dovolání, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle nepřipustil. Proto stěžovatelé podali dovolání ve smyslu ustanovení , o němž dosud rozhodnuto nebylo.

Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení , když neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 28. března 2000