Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 116/2000

Ústavní soud rozhodl dne 30. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Č., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na vyloučení odkladného účinku a se žádostí o projednání mimo pořadí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 ( -54) a tvrdila, že označený obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí

z d ( a 3, ); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud jako soud odvolací změnil rozhodnutí obecného soudu I. stupně tak, že žalované (a dalším spolužalovaným) uložil formou předběžného opatření ve prospěch žalobkyně trpět využívání bytu ve výroku rozhodnutí blíže označeného a popsaného. S odkazem na již dříve zmíněná ústavně zaručená práva proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud II. stupně shledal žalobkyní podaný návrh na vydání předběžného opatření ( ) důvodný, když zjistil - stručně shrnuto - že žalobkyně, jako podílová spoluvlastnice rodinného domku, v němž se uvažovaný byt nachází, v současné době se svými nezletilými dcerami N. a M. nemá kde bydlet, že tohoto bytu dříve užívala na základě dohody všech spoluvlastníků a že s jeho užíváním přestala poté, co její druh (syn stěžovatelky a spoluvlastník dotčeného rodinného domku) zemřel a užívání bytu jí bylo znemožněno; v těchto skutečnostech shledal obecný soud naplnění zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, a proto, odmítnuv opačné závěry obecného soudu I. stupně, se zdůrazněním, že jeho rozhodnutí neprejudikuje konečné rozhodnutí ve věci samé, návrhu žalobkyně vyhověl a uložil stěžovatelce jako žalované trpět nerušené užívání bytu žalobkyní.

Rozhodnutí obecného soudu II. stupně jako soudu odvolacího je ve shodě se zákonem, jeho odůvodnění zcela odpovídá požadavkům zákona ( ), a proto mu ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic podstatného vytknout, zejména jestliže tvrzení ústavní stížnosti, a zejména její odůvodnění, svou povahou míří proti věcné správnosti či věcné legalitě jí napadeného rozhodnutí; za této situace nezbývá než stěžovatelce připomenout, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum, o jaký svou ústavní stížností usiluje, nepřísluší, a že zvláštní podmínky, které by jeho ingerenci do jurisdikce obecného soudu umožňovaly, v posuzované věci dány nejsou, a jejichž existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Odkazy stěžovatelky jsou na ochranu vlastnictví ( d), případně na ústavně zaručené právo na soudní ochranu

( d,) jsou proto nedůvodné, mimo jiné i proto, že

o způsobu a rozsahu užívání rodinného domku, též s přihlédnutím k tvrzeným nedobrým vztahům mezi účastníky řízení, bude následně rozhodnuto meritorním rozhodnutím obecných soudů.

Pro důvody takto rozvedené byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by - pro odmítavé rozhodnutí - bylo třeba zvlášť rozhodovat o stěžovatelčiných návrzích vznesených ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 a § 39 zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. března 2000