Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 564/99

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, čj. -234, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 1999, čj. -209,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle ustanovení trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a náhradě škody poškozeným, stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 38 odst. 1 a článku 40 odst. 3 d (dále jen " "), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení.

Stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, neboť o jeho odvolání rozhodl odvolací senát Městského soudu v Praze, jemuž předsedal nikoliv JUDr. P. S., ale JUDr. V. C. Tento senát nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem o duševním stavu stěžovatele předloženým obhajobou a vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v únoru 1998. Tento znalecký posudek však podle stěžovatele nesplňuje náležitosti podle ustanovení § 106 a násl. trestního řádu, neboť ačkoliv je v něm vzpomínána hospitalizace stěžovatele v Psychiatrické léčebně v Praze - Bohnicích, znalci si pro zpracování posudku zdravotnickou dokumentaci nevyžádali a vycházeli jen z údajů od stěžovatele a ze spisu. Stěžovatel proto tvrdí, že nepřipuštěním dalších důkazních prostředků došlo k porušení jeho práva na obhajobu.

Z vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, k ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozvrhu práce senátu 8 To pro rok 1999, vyplývá, že senát 8 To byl v roce 1999 složen z předsedů senátu JUDr. P. S. a JUDr. V. C. a členů senátu - soudců z povolání JUDr. A. M. a JUDr. M. S. Zástupcem předsedy senátu JUDr. P. S. byl předseda senátu JUDr. V. C. Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatelova věc byla projednávána v době čerpání dovolených a že JUDr. V. C. dle rozvrhu práce zastupoval JUDr. P.S. Protože věci se nařizují s předstihem, mohlo na předvolání k veřejnému zasedání být uvedeno jméno JUDr. S. V žádném případě však nešlo o zásah do práva na zákonného soudce, neboť jinak by v době čerpání dovolené nebo nemoci nebylo možno vůbec soudit. V ostatním Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 1999, čj. -209, uznán vinným trestnými činy podvodu spáchanými částečně ve spolupachatelství, neboť od akciové společnosti N. Česká Lípa odebral elektrické vrtačky, ač věděl, že nemá a ani nebude mít prostředky k zaplacení, od společnosti T. vylákal autorádia, anténní zesilovače, signální magnetické lampičky a další autodoplňky v úmyslu za zboží nezaplatit a společně s F. S. odebral od společností T. a V. E. na základě leasingových smluv uzavřených na své jméno barevné televizory v úmyslu neplnit podmínky těchto smluv. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a k náhradě škody majiteli firmy T. a obchodní společnosti N. Česká Lípa, a.s. Obvodní soud pro Prahu 10 založil své rozhodnutí o vině a trestu na výpovědi stěžovatele, svědků, spoluobžalovaného S., listinných důkazech a vycházel rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu stěžovatele. K požadavku stěžovatele doplnit dokazování novým znaleckým posudkem, neboť současný znalecký posudek je neúplný, protože znalci neměli k dispozici veškerou zdravotnickou dokumentaci stěžovatele, soud prvého stupně uvedl, že je nepochybné, že případný nedostatek ovládacích či rozpoznávacích schopností pachatele je vždy nutno posuzovat se zřetelem k povaze konkrétní trestné činnosti. Právě v této souvislosti se podle názoru soudu znalec vyjádřil naprosto jednoznačně, tedy že způsob trestné činnosti páchané stěžovatelem nijak úzce nesouvisí s jeho závislostí na hracích automatech, a navíc při výslechu dostatečně objasnil podstatu stěžovatelovy diagnózy, včetně jejího možného vlivu na jeho jednání, přičemž v době výslechu měl znalec k dispozici zprávu ošetřujícího lékaře, která stanovenou diagnózu potvrzuje a objektivizuje. Soud prvého stupně proto považoval další dokazování novým znaleckým posudkem za nadbytečné.

Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl. K námitkám stěžovatele o nedostatečně vedeném důkazním řízení vztahujícím se k prokázání jeho trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 12 trestního zákona odvolací soud uvedl, že je neshledal důvodnými, neboť duševní stav obžalovaného se posuzuje k době, kdy se obžalovaný trestné činnosti dopustil, přičemž je nepodstatné, co následovalo, v daném případě, až několik roků poté.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 38 odst. 1 y nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Smyslem této zásady je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží. K právu na zákonného soudce se Ústavní soud vyjádřil ve své dosavadní judikatuře již vícekrát (viz např. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5 str. 101, sv. 8 str. 141, sv. 12 str. 423, Praha, C.H.Beck, 1. vydání), když např. uvedl, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudců a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, přičemž tato pravidla musí být v rozvrhu práce předem stanovena. Jak vyplývá z vyjádření Městského soudu v Praze, jakož i z přiloženého rozvrhu práce senátu 8 To pro rok 1999, v projednávaném případě k porušení stanovených pravidel při obsazení funkce předsedy senátu nedošlo.

Podstatu ostatních námitek v ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů učiněnými v souvislosti se zpracovaným znaleckým posudkem jako jedním z důkazních prostředků. Jak Ústavní soud již několikrát judikoval, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením § 125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Jde o realizaci zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 y ČR) a prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán jen tehdy, pokud by se právní závěry obecných soudů dostaly do extrémního nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Tak se tomu v projednávaném případě nestalo a stěžovatelův opakovaně projevený nesouhlas není s to posunout věc do ústavně právní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu