Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 58/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. , , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1999, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. , , kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. .

Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit byt v domě č. p. 1479 v Praze 2, ulice L. 16, do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Žalobou o vyklizení bytu se tohoto rozhodnutí domáhali vedlejší účastníci řízení Ing. J. D. a H. D., kteří jsou vlastníky uvedeného domu. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že již zesnulá matka stěžovatele užívala předmětné prostory pouze jako přístřeší a proto jí, ani stěžovateli nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu. Jelikož podle se v nájem transformovalo pouze právo osobního užívání bytu, považoval soud za prokázané, že stěžovatel užívá byt bez právního důvodu.

Městský soud v Praze se po odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že stěžovatel nemá žádný právní důvod k užívání sporného bytu a že tedy jeho užíváním neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vedlejších účastníků, kteří se domáhali ochrany tohoto práva u soudu. Se zřetelem k námitkám, uplatněným stěžovatelem v odvolání, odvolací soud doplnil, že "jinými obytnými místnostmi", uvedenými v ust. § 871 odst. 1 obč. zákoníku je třeba rozumět obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení, podléhající přidělovacímu režimu, což sporný byt nepochybně nebyl a tedy ani nemohl být přidělen na základě rozhodnutí o přidělení jiné obytné místnosti a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí, jak to vyžadovaly tehdejší předpisy.

Stěžovatel zastává názor, že obě soudní instance rozhodly v této věci v rozporu s ad. Je totiž přesvědčen, že jeho matce vzniklo podle právo nájmu, které po její smrti přešlo na něj v souladu s obč. zák., a že Městský soud interpretoval ust. obč. zák. příliš úzce.

Vlastní ústavněprávní argumentace stěžovatele pak spočívá v citaci věty druhé d, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. K porušení y pak dle stěžovatele došlo tím, že oba soudy nezkoumaly, zda se v daném případě nejedná o rozpor s dobrými mravy podle , jelikož prý užíval předmětný byt v dobré víře, že je nájemcem, a o okolnosti, že byt byl jeho matce přidělen pouze jako přístřeší, se dozvěděl až od vedlejších účastníků. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Za Obvodní soud pro Prahu 2 dne 9. 12. 1999 sdělila JUDr. M. K., že svůj právní názor vyjádřila v rozsudku a k celé věci nemá proto co dodat. Ve svém vyjádření ze dne 1. 12. 1999 za Městský soud v Praze odkázala JUDr. H. L. rovněž na odůvodnění rozhodnutí a dodala, že odvolací soud nemá za to, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele.

Vedlejší účastníci, zastoupení advokátem JUDr. M. B., se vyjádřili 3. 2. 2000. Z jejich vyjádření vyplývá, že považují rozhodnutí obou soudů za věcně i právně správné. Zdůrazňují, že matka stěžovatele v polovině sedmdesátých let předmětný byt neoprávněně obsadila, přičemž následné vyklizení bytu nebylo provedeno pouze z důvodu, že měla nezletilé dítě a byt jí byl proto rozhodnutím OBH ONV Prahy 2 v roce 1978 přidělen jako přístřeší. Podle názoru vedlejších účastníků nemůže jít k jejich tíži, že OPBH Prahy 2 mělo pro předávání bytů do užívání jako přístřeší jednotný formulář, nazvaný "Zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu" a že provizorium přístřeší se protáhlo na 15 let. Vedlejší účastníci začali bránit své vlastnické právo žalobou již v roce 1993, kterou z důvodů uhrazení dluhu a těžké nemoci matky stěžovatele nakonec vzali zpět. Po její smrti ponechali vedlejší účastníci stěžovateli dostatečnou dobu k řešení jeho bytové situace a podle jejich názoru je málo uvěřitelné, že by stěžovatel nevěděl, že mezi jeho matkou a vlastníkem domu nikdy nevznikl nájemní vztah.

V závěru svého vyjádření vedlejší účastníci sdělují, že od července 1998 jim stěžovatel neplatí žádné "nájemné" ani úhrady za poskytované služby, přestože v bytě stále bydlí a tedy zasahuje neoprávněně do jejich vlastnického práva a navíc se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje. Podle názoru vedlejších účastníků tedy rozhodně nezneužívají svého vlastnictví na újmu stěžovatele a ze všech uvedených důvodů žádají Ústavní soud, aby ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již mnohokrát Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují podmínky dané procesními i hmotněprávními předpisy a dodržují zásady, vyplývající z ústavního pořádku České republiky, není v pravomoci Ústavního soudu do jejich činnosti a rozhodnutí zasahovat.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že argumenty, kterými stěžovatel odůvodnil své odvolání, jsou v podstatě identické s argumenty uváděnými v ústavní stížnosti. Plně to odpovídá skutečnosti, že ústavní stížnost je spíše polemikou s právními názory obecných soudů. Oba soudy, rozhodující ve věci, se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů shodly na stejném výkladu ust. 871 odst. 1 , který řádně zdůvodnily. Právo na soudní ochranu nelze porušit tím, že soud vysloví v řádně odůvodněném rozhodnutí svůj právní názor, se kterým však stěžovatel z různých důvodů nesouhlasí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad příslušných právních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Případný neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení d.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy ve zkoumaném případě pečlivě zjistily skutkový stav, účastníci měli možnost několikrát se vyjádřit k provedeným důkazům a soudy respektovaly principy spravedlivého procesu, vyplývající z předpisů nejvyšší právní síly.

Pokud se týče tvrzení stěžovatele, že soudy vůbec nezkoumaly, zda se nejedná o rozpor s dobrými mravy, nelze mu rovněž přisvědčit. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud na str. 4 vyjadřuje, že v daném případě je sotva možné spravedlivě dovodit, že by vlastník domu vykonával své vlastnické právo v rozporu s dobrými mravy a že přisouzení bytové náhrady přichází v úvahu jen v případech, na které hmotné právo výslovně pamatuje. Takové hodnocení přísluší právě obecnému soudu, neboť otázka dobrých mravů podle musí být vždy posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů mezi jeho účastníky, pokud ovšem jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (viz. Usn č. 14,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 10).

Ve zkoumaném případě proto ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ust. písm a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. března 2000