Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 89/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své daňové věci pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. prosince 1999 ( -14), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. června 1999, čj. 15365/110/98) a aniž by označil, které z ústavně zaručených jeho práv bylo tímto rozhodnutím dotčeno [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], natož aby takové tvrzení odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil, "případně aby mu bylo povoleno zmeškání lhůty".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu, je patrno, že tento soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, jež měla být projednána v režimu správního soudnictví, když zjistil, že správnímu orgánu se přes opakované pokusy nepodařilo jeho rozhodnutí doručit jinak než formou veřejné vyhlášky a že žaloba stěžovatele byla podána po lhůtě touto vyhláškou stanovené; z dostatečně a zřetelně odůvodněného rozhodnutí obecného soudu ( ) jsou v potřebném rozsahu patrny jak skutkový stav věci (ten ostatně stěžovatel ani nenapadá), tak právní závěry, k nimž obecný soud po jeho zhodnocení dospěl.

Za této situace jsou odkazy stěžovatele na (orgánům veřejné moci, příp. v příslušné evidenci neohlášenou) změnu bydliště, případně na jeho zdravotní stav zcela nerozhodné, neboť, jak ostatně zcela správně konstatuje obecný soud, bylo jeho procesní povinností sdělit orgánům veřejné moci, činným v jeho daňové věci, místo svého pobytu natolik přesně a včas, aby s ním jako s účastníkem řízení mohl být navázán kontakt; jestliže tak stěžovatel neučinil, a jestliže v důsledku toho zmeškal i lhůtu stanovenou zákonem pro přezkum zákonnosti správního rozhodnutí a konečně jestliže je postup těchto orgánů, jak dostatečně vyložil obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela ve shodě se zákonem, nelze jejich procesnímu postupu, a stejně tak jejich rozhodnutím, ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

Na správnosti těchto závěrů nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele na jeho zdravotní stav, neboť nic mu nebránilo v tom, aby - obdobně jak to, byť opožděně, učinil v souvislosti s podanou žalobou, svým zastupováním pověřil někoho, kdo by byl s to jeho jménem v příslušných řízeních jednat, případně doručované písemnosti převzít.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou těchto důvodů, a když pro prominutí zmeškané lhůty není zákonného podkladu.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000