Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 59/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10 . prosince 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1999 ( -13) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud rozhodující o žalobě stěžovatelky v režimu správního soudnictví, porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( , 2 a d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil, ačkoli poplatek, k jehož úhradě byla stěžovatelka obecným soudem vyzvána, byl stěžovatelkou zaplacen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že zákonem stanovenou poplatkovou povinnost stěžovatelka při podání žaloby nesplnila ( , zák. ČNR č. ), a proto byla s patřičným poučením k jeho úhradě soudního poplatku vyzvána a současně jí byla pro splnění poplatkové povinnosti stanovena lhůta.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka sama připouští, že se zaplacením soudního poplatku ve vztahu ke lhůtě stanové obecným soudem se ocitla v prodlení, poukazuje však na to, že jednak uvažovaná lhůta, jako lhůta soudcovská, je lhůtou pořádkovou, při jejímž zmeškání nedochází k zániku práva, jednak že zaplacením soudního poplatku se opozdila pouze o jeden den, takže v době vydání zastavovacího rozhodnutí byl poplatek již zaplacen. Od tohoto tvrzení posléze odvíjí výtku, že obecný soud (v době vydání posuzovaného rozhodnutí) nezkoumal dostatečně podmínky řízení, rozhodl nesprávně a stěžovatelku svým rozhodnutím poškodil v jejich ústavně zaručených právech na soudní ochranu.

Vývodům a tvrzením ústavní stížnosti nelze přisvědčit.

Jakkoli lhůta v posuzované věci stanovená obecným soudem v trvání osmi dnů je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon ( zák. ČNR č. ) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené v této nekázni pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta k vyzývanému plnění dostatečná.

Jakkoli se postup obecného soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti může jevit jako přísný, jde o postup zcela odpovídající zákonu, a proto mu ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic podstatného vytknout, neboť určení lhůty je věcí soudcovské pravomoci ( ) a její nedodržení pak věcí aplikace zákona, a proto také stěžovatelkou rozvedené výtky na adresu obecného soudu, stejně jako její tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jsou nepřípadné.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána její samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000