Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 56/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ing. I. Z., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1999 (-113) a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne

6. dubna 1999 (), a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími, resp. v řízení, které jim předcházelo, porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud I. stupně stěžovatelku zavázal k vyklizení a odevzdání (blíže označeného a popsaného) bytu, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka posuzovaný byt užívá bez právního důvodu a dále tím, že obecný soud II. stupně jako soud odvolací rozsudek soudu nižšího stupně jako věcně správný potvrdil. S odkazem na již dříve zmíněné ústavně zaručené základní právo a také s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o procesní vady spočívající podle stěžovatelky ve "ztížení přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů s rysy protiústavnosti", příp. odkaz stěžovatelky na ustálenou praxi Ústavního soudu [již zmíněný nález, jehož právními větami byly vyloženy zásady stanoveného postupu (d) ve vztahu k procesní čistotě řízení], sluší stěžovatelku odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, dle něhož před skončeným řízením nikdo z účastníků (jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím) doplnění řízení nenavrhoval, a proto, podle přesvědčení Ústavního soudu, obecné soudy důvodně při skutkových závěrech vycházely z procesní situace, jak se v řízení před nimi před vynesením rozhodnutí vytvořila.

Tvrzení stěžovatelky co do kusosti řízení proto za daných okolností neobstojí, nehledě již ani k tomu, že ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka neoznačuje důkaz, který měl být obecnými soudy opomenut; z těch že důvodů pokládá Ústavní soud za nepřípadný odkaz stěžovatelky na vpředu označený nález, který jak co do skutkové stránky věci, tak co procesního postupu obecných soudů, vychází z procesní i věcné situace zcela odlišné.

Obdobně liché jeví se tvrzení stěžovatelky co do nesouladu skutkových zjištění obecných soudů obou stupňů s provedenými a "zjištěnými důkazy a s reálnou existencí založeného vztahu k bytu"; z odůvodnění obou ústavních stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy skutkové stránce stěžovatelčiny věci věnovaly dostatečnou pozornost, že svá rozhodnutí také přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily ( ) a že pokud jimi označeným svědkům odepřely věrohodnost, stalo se

tak - rovněž s přiměřeným odůvodněním - v rámci zásad volného hodnocení důkazů

( ); procesnímu postupu těchto soudů proto ani pod aspektem ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout; zejména, když podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu není v pravomoci Ústavního soudu, aby sám "hodnotil hodnocení důkazů provedených obecnými soudy", leč by pro takový postup byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995); existence oněch zvláštních podmínek však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledána nebyla a stěžovatelka ji ostatně ani netvrdila.

Pokud pak jde o další vývody ústavní stížnosti směřující k nesprávné (neúplné) interpretaci § 182 o. z., případně k opomenutí "institutu dobrých mravů (§ 3 o. z.), sluší stěžovatelku odkázat na zásadu plynoucí rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,

Praha 1995, a další).

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000