Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 44/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.B., zastoupené JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 ( -35) a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 1999 ( -15), v obsáhle rozvedených námitkách dovozovala nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí a s odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a s odkazem též na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo soustavu obecných soudů zásadně nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro takový přezkum a z něj plynoucí případnou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); jestliže tedy, v podstatě formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatelka byť rozsáhlými námitkami napadá nesprávnou interpretaci v úvahu přicházejících zákonných ustanovení a z ní posléze odvozuje věcnou nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je zcela zřejmé, že přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, aniž by se však procesně přípustným způsobem pokoušela o její změnu.

Pod těmito základními aspekty ústavního soudnictví (ochrany ústavnosti - úst. ) skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuspěla se svým nárokem vůči státu na zaplacení částky 24.200,- Kč z titulu nevyplacených úroků z dluhopisů vydaných v intencích zákona (č. ), je zcela nerozhodná, zejména dospěly-li obecné soudy ke svým závěrům procesně bezchybným způsobem (opak stěžovatelka ani netvrdí), a jestliže také svá rozhodnutí způsobem zákonem přikázaným odůvodnily ( ); právní názor stěžovatelky, odlišný od právního názoru obecných soudů obou stupňů, sám o sobě protiústavnost posuzovaných rozhodnutí přirozeně založit nemůže.

Z obdobných důvodů neobstojí ostatně nikterak zdůvodněné tvrzení stěžovatelky

o porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených (příp. ze závazné mezinárodní smlouvy

o lidských právech plynoucích) práv, a proto - především ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno - byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána právě touto konstantní judikaturou Ústavního soudu.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady jejího návrhu (§ 34 odst. 1 al. 2 před středníkem zákona) a vad ve vykázané plné moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000