Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 104/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. S. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. března 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 1999 ( -82) a spolu s ním také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. března 1998 ( -68) a tvrdil, že oba označené obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že "vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní) mají získat na jeho úkor spoluvlastnický podíl na nemovitostech".

Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručeného práva podrobněji zdůvodnil, po opakované polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v otázce běhu promlčecí lhůty k uplatnění předkupního práva spoluvlastníka (§ 140 o. z.), případně doby, od níž se promlčení tohoto práva odvíjí; přes podrobné a dostatečně zřejmé rozhodovací důvody obecných soudů, především pak soudu odvolacího, stěžovatel setrvává na své - odvolacím soudem odmítnuté - konstrukci, dle níž - stručně shrnuto - rozhodným okamžikem pro počítání promlčecí lhůty je nikoli den následující po vzniku rozhodujícího právního vztahu, ale teprve den, kdy (zápisem do katastru nemovitostí) nastaly právní účinky dotčené smlouvy.

Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je v zásadě shodné s námitkami uplatněnými v opravném řízení, k nimž však odvolací soud zaujal podrobné stanovisko a své důvody pro ně také dostatečně a způsobem zákonem stanoveným vyložil (§ 157

odst. 2 ), a je tak pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, povahou uplatněných tvrzení směřuje ústavní stížnost proti věcné správnosti či legalitě jí napadených rozhodnutí obecných soudů.

V naznačených souvislostech však stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum, o jaký stěžovatel usiluje, nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro takovou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů byly dány zvláštní podmínky, které však zjištěny nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Jestliže se stěžovatelem navržený přezkum vymyká z pravomoci Ústavního soudu, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost nelze posoudit jinak, než jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000