Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 187/98

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ministerstva financí ČR, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel, který je právním nástupcem Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci ČR, se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze z důvodu porušení y ČR. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že jeho právní předchůdce - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci - podalo dne 22. 8. 1994 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozhodnutí uvedeného ministerstva ze dne 15. 11. 1993, čj. 522/1597/93, sp. zn. 420/92-S, v souvislosti s rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 5. 4.1994 k uspokojení pohledávky ve výši 90.000,- Kč, a to buď srážkami ze mzdy nebo odepsáním pohledávky z účtu povinného, přičemž tento návrh byl pak dne 29. 3. 1996 pozměněn tak, že byl navržen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. , návrhu vyhověl, výkon rozhodnutí prodejem movitých věci povinného nařídil a současně povinnému zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše. K soupisu však nedošlo, neboť povinný nebyl zastižen na žádné ze dvou udaných adres, a proto mu soud ustanovil opatrovníka usnesením ze dne 26. 8. 1997 téže spisové značky. K odvolání povinného pak v uvedené věci rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Důvod pro zastavení řízení spatřoval odvolací soud v tom, že v daném případě mělo být vykonáno rozhodnutí správního orgánu, které podle lze vykonat do 3 let a uplynutím této lhůty, se vždy a za všech okolností stává titul pro nařízení výkonu neúčinným. Poněvadž v daném případě tříletá lhůta uplynula 26. 4. 1997, a výkon rozhodnutí v této lhůtě nebyl proveden, nebylo možno v řízení dále pokračovat. Odvolací soud se tak postavil na stanovisko, že účinnost exekučního titulu, jímž je správní rozhodnutí, může zaniknout i nečinností soudu, čemuž může vydatně napomoci povinný tím, že uvádí dvě adresy a na žádné z nich ho nelze zastihnout. Stěžovatel je toho názoru, že tento názor je v přímém rozporu s y ČR, v jehož duchu také ustanovení upravuje postup soudů a účastníků tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům spoluobčanů. V návaznosti na toto ustanovení pak stěžovatel odkazuje i na obsah ustanovení , , Vezme-li se v úvahu, že ustanovení dává správnímu orgánu možnost podat návrh na soudní výkon rozhodnutí, pak s přihlédnutím k zásadám, vedeným ve shora uvedených ustanoveních , se stěžovatel domnívá, že podmínku stanovenou v ustanovení splní správní orgán již tím, že včas podá návrh na soudní výkon rozhodnutí. Připustit, že v době, kdy soud správní rozhodnutí vykonává, běží správnímu orgánu nepřetržitě lhůta v uvedená, by znamenalo popřít všechny zásady výše uvedené a zajistit dlužníkovi, jemuž se daří vyhýbat se doručení či zastižení, neoprávněné výhody. Takové důsledky nezamýšlel ani ani . Touto stížností napadené usnesení pak v poučení uvádí, že proti němu není odvolání přípustné. T o je sice pravda, přesto je však toto poučení podle stěžovatele nesprávné, protože podle je proti takovému usnesení přípustné dovolání, a tímto nesprávným poučením byla tedy účastníkovi řízení odňata možnost podat řádný opravný prostředek.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se především ohrazuje proti námitce stěžovatele, že mu nesprávným poučením odvolacího soudu byla odňata možnost podat proti jeho rozhodnutí řádný opravný prostředek. Řádným opravným prostředkem v občanskoprávním řízení je odvolání, které proti rozhodnutí odvolacího soudu, jako soudu II. stupně, již není přípustné. Zcela v souladu se zákonem bylo v tomto smyslu stěžovateli poskytnuto právní poučení. K věci samé pak Městský soud odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí, a především pak na ustanovení , podle něhož je třeba správní rozhodnutí vykonat (nikoliv podat návrh na výkon) nejpozději do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnost. V případě, že uplyne tříletá lhůta po zahájení výkonu rozhodnutí, nemůže v něm být pokračováno, neboť rozhodnutí se stává neúčinným. Městský soud v Praze proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. , z něhož plyne, že průběh dané věci popsaný stěžovatelem v ústavní stížnosti odpovídá skutečnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost věcně projednat nelze.

Definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle písm. d)y ČR, jakož i , ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.

Ústavní soud již ve svém stanovisku, sp. zn. , ze dne 9. 11. 1999, uvedl, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Jakkoliv se pak uvedené stanovisko týkalo legitimace správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, je možno tam přijaté závěry Ústavního soudu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. V nyní posuzované věci je totiž rozhodující, že exekuční řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí obecného soudu, bylo zahájeno z podnětu právního nástupce Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které stejně jako stěžovatel je státním orgánem, který také sám rozhodnutí o uložení zvláštního poplatku podle , jehož výkon byl navržen, jako orgán veřejné moci vydal a i v řízení exekučním tedy šlo o realizaci výkonu této moci. Za tohoto stavu tedy nelze jinak než uzavřít, že stěžovatel v daném případě není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, a proto byla jeho stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2000

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj