Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 36/2000

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z., a.s., zastoupené JUDr. D. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 1999, č.j. -91,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 1999, č.j. -91, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č.j. -14, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky s návrhem, aby žalovaní byli povinni vyklidit byt v domě čp. 610 na ulici B. v H. Krajský soud současně nepřipustil dovolání s odůvodněním, že otázky vymezené stěžovatelkou (žalobkyní) jako otázky zásadního významu vůbec neřešil.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v d ("Listina") a v a y ("Ústava") . Porušení y spatřuje v tom, že krajský soud učinil právní a skutkové závěry, které nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu se zákony i ustálenou judikaturou. Tímto postupem krajského soudu bylo dle jejího přesvědčení omezeno její vlastnické právo nad míru stanovenou zákonem.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít dovolání ve smyslu

Ústavní soud konstatuje, že nelze odhlédnout od novely , která nabyla účinnosti od 1. 1. 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení , zakládající podmíněně přípustné dovolání. Proto již např. v usnesení ze dne 11. 9. 1996 Ústavní soud vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatelka všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by ve věci činil jakékoliv procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj